Kapitola 1.

561 42 27
                                    

Chlad a zima.
Déšť a vítr.
Najednou.
A zrovna když já jsem venku, pomyslím si a zakleju. Vím, Armin mi říkal alespoň milionkrát, jak je krajina v této oblasti zrádná, myslel jsem ale, že se může mýlit.

Jasně Erene, zrovna Armin, který ví úplně všechno. Ty jsi to tedy vymyslel.

Zatřesu hlavou. Ano, měl jsem ho poslechnout, ale copak na to byl čas? Ti chlapíci s noži nevypadali, že by chtěli čekat, až si zabalím. Rozkaz zněl jasně- dejte peníze, nebo vypadněte.
,,Nemáte nám co rozkazovat," odfrkl si tehdy Jean.
,,Víte vůbec, kdo my jsme?" zeptal se a zvedl prst, jako by chtěl dodat svým slovům na vážnosti. Kdybych mu tehdy vrazil ruku před pusu a nestál jak solný sloup, pusu otevřenou zděšením z troufalosti onoho kluka s koním ksichtem, pravděpodobně by to neskončilo tak, jak to skončilo.
,,Já, narozdíl od vás, jsem někdo! A taky se občas umeju! Nepáchnu, nemám blechy a má inteligence není pod úrovní jablka. A taky nemám potřebu hrát si na drsňáka a předstírát, že jsem schopen zabít člověka. Stejně byste to nedokázali," poznamenal suveréně a založil si paže na hrudi. V místnosti nás bylo pět- Jean, Armin, ti dva nabušenci s noži a já. A čtyři z nás byli v tu chvíli naprosto, ale naprosto šokovaní.
,,Mladej, laskavě si na nás přestaň vyskakovat," vzpamatoval se jeden a namířil na Jeana nůž.
,,Nebo co? Zapíchneš mě? Vždyť říkám, že bys to nedokázal. Jste jen ustrašené slepice hrající si na něco víc," řekl a pak začal kvokat. A to byla asi ta poslední kapka.

No, a proto jsem teď tady. V místě, kde to absolutně neznám, promoklý na kost a už tři týdny marně hledající nějakou obydlenou oblast. Možná bych ale mohl být rád, že jsem naživu. Když se na nás ti dva tehdy vrhli, stěží jsem popadl svůj batoh a vyběhl kolem nich ven. Jeanovi a Arminovi se to podařilo také, nejsem si ovšem jist, že i kluci mají své věci. Samozřejmě teplé oblečení, které jsem v tomto kraji měl mít, podle slov Armina na sobě, zůstalo v tom pokoji v hospodě. Běželi jsme vedle sebe, oni za námi a doháněli nás.
,,Musíme se rozdělit!" řekl nám Armin.
,,Cože? Zbláznil ses?" vyjel jsem po něm.
,,Jestli se rozdělíme, už se nikdy nenajdeme. Co když jednoho nebo víc z nás fakt zabijí?" zeptal jsem se vystrašeně. Jean už otevíral pusu, aby nám oznámil, že by to nedokázali, já ho svým ledovým pohledem ale umlčel.
,,Najdeme se, Erene. Jestli to neuděláme," na chvíli se odmlčel, jelikož potřeboval nabrat dech. Stále jsme sprintovali a oni už byli jen kousek od nás.
,,Jestli to neuděláme, zemřeme." Věděl jsem, že má pravdu. Důvod byl už ten, že jsme stále ještě nezaplatili za své ubytování.
,,Dobře," odpověděl jsem a naposledy jsme na sebe kývli, jako bychom si říkali- "bylo nám spolu fajn. Sbohem." A skutečně bylo. Peněz jsme nikdy neměli moc, vlastně skoro žádné. Jedli jsme to, co se dalo ukrást a v zimě se choulili u ohně, na teplé oblečení radši ani nemyslet, to bylo skutečně cenné a měli jsme každý jen jedno. Nemohli jsme si ho zničit. A to je jeden z důvodů, proč mě tak štve, že zůstalo v té hloupé krčmě...
Podmínky, ve kterých jsme žili z nás ale, i přes časté hádky právě mě a Jeana, udělali přátele na život a na smrt. Byli jsme jako bratři, dohromady jsme měli vše, co jsme potřebovali.

Opět zakleju a po tváři mi sjede jedna jediná, osamělá slza, která ale vyjadřuje veliká vědra plná bolesti. Kde teď asi jsou? Kam mi zmizeli? Jsou v pořádku?
Oba mi neskutečně chybí. Armin i Jean. A taky mi chybí teplo toho pokoje, kvůli kterému se to vlastně všechno takhle pokazilo...

Ugh, byl to Jeanův nápad. Ale nemohu mu ho vyčítat- já souhlasil téměř okamžitě. To Armin jako vždy věděl, že tohle nedopadne dobře. Jistě, krást jídlo a oblečení, s tím neměl problém, ale to proto, že jinak se v tomhle světě přežít nedalo. Už tak to byl nadlidský úkol pro tři sirotky, kteří od dětství neměli víc, než sebe navzájem. Teď už nemám ani to...
No, každopádně, ten den byla opravdu zima a Jean navrhl, že bychom mohli jít do hospody, ve které se půjde ubytovat a večer před placením prostě utéct. Souhlasil jsem- takovou zimu jsem totiž ještě nezažil. Sníh padal jako o život a sebemenší teplo by bylo něco úžasného. Přečkali jsme tak celou zimu a na jaře, když bylo potřeba zaplatit, utekli jsme. Šerifové té vesnice nás možná hledali, nic ale nemohli. A král? Tomu je to ukradené. Jsme pro něj jen tři mravenci, kteří koušou, ale nač je hledat kvůli odplatě? No tak má někdo pár ranek, nač by se namáhal.

Královna bez koruny (Ereri/Riren)✔️Wo Geschichten leben. Entdecke jetzt