V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 17 - Dráčátko I.

Severus přestal řvát, nemocničním křídlem se rozléhal jen jeho prudký dech a Seleniny přidušené vzlyky. Ticho bylo neúnosné. Draco cítil, že na něj, stejně jako na brečící dívku, dolehla tíha toho, co se před pár hodinami událo. Tmavovláska se mu v náruči rozklepala, prefekt automaticky zvedl ruku a začal ji jemně hladit po vlasech.

„Tohle už nikdy, nikdy neuděláte, je vám to jasné?" proťal tíživé ticho Severusův hlas. „Pokud se ještě někdy něco takového stane, přísahám, že vás někde zamknu, seberu vám hůlky a spolknu klíč."

Chlapec překvapeně zvednul hlavu, dívka udělala totéž.

„Nejsem rád, že jste takhle riskovali, a už vůbec nejsem rád, že to bylo kvůli mně," probodával je lektvarista pohledem. „Ale kdybyste tu hloupost neprovedli, celá situace by skončila katastrofou. I kdybych nějakým zázrakem dokázal dostat za bariéru tebe," sklonil bolestný pohled k dívce, „čemuž nevěřím... Já bych to rozhodně nestihl."

Teď už se Selena rozbrečela naplno, s přidušeným vzlykem se vymanila z Dracovy náruče a skočila Severusovi kolem krku.

„Já se ti tak strašně moc omlouvám! Nikdy jsem to neměla říkat, mě to tak strašně moc mrzí, promiň mi to, prosím! Mám tě ráda, já nechci, aby ses na mě zlobil! Bála jsem se o tebe a..."

„Nikdy bych Luciusovi nedovolil, aby tě zabil," zašeptal a pevně ji obejmul. „Nikdy bych tě tam nenechal. Nikdy. Ve svém životě lituji tisícovky věcí... ale nejvíc toho, co jsem ti řekl."

Draco šokovaně sledoval slzu, která po lektvaristově tváři pomalinku stékala do dlouhých, tmavohnědých vlasů.

„Není to pravda, Seleno," vydechl nešťastně Severus. „Ty jsi jedna z mála dobrých věcí, které mě potkaly. A v žádném případě bych se tě nevzdal. Nedokážeš si představit, jak moc si to všechno vyčítám, dráčátko moje. Odpusť mi, prosím..."

Selena znovu přidušeně vzlykla a zabořila obličej do černého hábitu, lektvaristu sevřela jako klíště. Severus ji jemně pohladil po vlasech a přivinul do pevnějšího objetí, aby ji u sebe schoval před celým světem.

Draco sebou úlevou práskl zpátky na postel. Konečně! Už skončí ty šílené hádky, Selenin pláč, vraždění pohledem, obcházení se obloukem. Konečně se zbaví té autority, kterou nechtěně získal, když svého kmotra přede všemi seřval. U Merlina, konečně bude mít pokoj!

„Nerada ruším tento krásný okamžik, Severusi, ale slečna Princeová a pan Malfoy si musí odpočinout. A ty také!"

Prefekt se zvedl na loktech a pozoroval lékouzelnici, která k nim s nesmlouvavým výrazem mířila, Severus však nevypadal vyvedený z míry. Aniž by pustil Selenu, která mu stále tiše brečela v náruči, otočil se na madam Pomfreyovou a klidně pronesl: „Souhlasím s tebou, Poppy. Přineseš mi letax? Nerad bych, aby museli do sklepení pěšky."

„To nemyslíš vážně!" vyjekla překvapená lékouzelnice. „Po tom, co se stalo? Stalo se nemožné! Musí zůstat na ošetřovně, kdyby...!"

„Zachránila je moc Princů, Poppy. Kdo ví lépe než já, co to obnáší?"

„Ach," vydechla a v očích jí blesklo pochopení, zatímco přejížděla pohledem mezi třemi hady. O pár vteřin později však opět našla svou obvyklou ráznost: „To nic nemění na tom, že zůstanou tady. Potřebují klid."

„Klid na ošetřovně, kam se zítra nahrnou davy lidí, kteří se budou ptát, co se stalo, že tu opět jsou?" pozvedl profesor jedno obočí. „Nebo se budou dohadovat, kdo je zase schovaný za diskrétní bariérou. Jak dlouho jim bude trvat, než přijdou na to, že jsou to opět Selena a Draco? Jejich zdravotní stav jsi kontrolovala již před pár hodinami a moc dobře víš, že v případě potřeby můžeš jednoduše projít krbem, Poppy. Půjdou ke mně a je to mé poslední slovo. Accio letaxový prášek," zavelel, z otevřených dveří komůrky vyletěl pytlíček prášku. Profesor jej bez problémů zachytil.