Nanatsu No Taizai High School

Kapitola 1. - "Gowther není holka, ale kluk!"

Třídou se nesl téměř až příliš hlasitý šum, který byl typickou smíchaninou mluvy, smíchu a křiku středoškolních studentů, kteří ještě využívali posledních pár vteřin před začátkem prvního vyučování nového školního roku. Chlapci rebelsky vysedávali na lavicích, dívky si horlivě vyprávěly zážitky z prázdnin a hodnotily si navzájem opálené obličeje. Všichni však poplašeně utichli, kluci urychleně seskočili ze stolů na židle a dívky zmlkly a upravovaly si vlasy, když s úderem osmé hodiny ranní vtrhla do třídy jejich třídní profesorka.

Všichni měli z Merlin respekt. V prváku se sice všem zdála jako křehká panenka, kterou nebudou muset brát na těžkou váhu, ale jen co s ní přežili prvních 45 minut, veděli, že se za jemnou maskou skrývá přísná tvář. Merlin byla přísná, ale spravedlivá a vtipná žena. Studentům trvalo jen chvíli, než se naučili, že stačí být prostě zticha a hodina nakonec uteče rychle a ještě bude zábavná. A tak k ní všichni chovali respekt a měli ji rádi. A to bylo vzájemné.

Všechny ale překvapilo, že tmavovláska nepřišla sama. Sice upoutala pozornost jako první ona, když do třídy vplula na svých vysokých kozačkách, jejichž podpatky klapaly o podlahu, ale v závěsu za ní cupitala malá dívka.

Když se Merlin zastavila přímo před tabulí a dívka ji napodobila, všichni měli možnost si ji pořádně prohlédnout. Měla dlouhé stříbrné vlasy až po pas a dlouhá ofina překrývala jedno z pomněnkově modrých očí. Její tělo kryla nahoře upnutá růžová halenka s volánky a fialový šátek kolem krku, dole měla oblečenou krátkou tmavě modrou sukni s úzkým koženým páskem. Na levé noze byla natažená černá nadkolenka, na kterou si dívka obula bílý střevíček. Druhé noze nadkolenka chyběla a bota měla barvu černou. Vcelku byla dívka poměrně pohledná, jak usoudilo několik chlapců, a nervózně přešlapovala ze špiček na paty a zase zpátky.

"Dobré ráno, milí studenti," začala Merlin silným hlasem, když usoudila, že se všichni dostatečně vynadívali, "tohle je vaše nová spolužačka Elizabeth. Doufám, že ji mezi sebe uvítáte jako svou a bude se s vámi cítit dobře. Tak, Elizabeth, chceš nám o sobě něco na úvod povědět?" při poslední větě se Merlin s úsměvem otočila na dívku. Ta si nervózně olízla suché rty a vykouzlila si na tváři přívětivý úsměv.

"Tak... Jmenuji se Elizabeth Liones, je mi 17, ostatně jako vám...," začala a sepla si ruce za zády a na chvíli se odmlčela, nevěděla, co říct. Potom zvedla hlavu a přejela všechny své nové spolužáky svým uhrančivě modrým okem. "Doufám, že se s vámi se všemi spřátelím, všichni vypadáte moc mile!" vypustila ze sebe to první, co ji napadlo. Věděla, že to znělo jako absolutní klišé, ale nic jiného jí nepřišlo na mysl. Konec svého ohromujícího proslovu doplnila o zářivý úsměv a téměř vyskočila radostí do stropu, když jí ho většina studentů oplatila.

"Tak, nebudeme tě dále trápit, sedni si do jakékoliv volné lavice, ať máme co nejdřív z krku organizační věci," pobídla ji Merlin a jemně, ale jasně ji popostrčila dlaní do zad do řad lavic. Elizabeth se zdráhavě pustila dál a nakonec usedla do první volné lavice, na kterou narazila - druhá řada od okna, třetí stolek. Usedla na židli, nestihla ani vydechnout a už se k ní horlivě hlásila spolužačka, co seděla vlevo vedle ní. Elizabeth se na ni otočila.

"Ahoj, já jsem Vivian!," představila se dívka s blonďatým mikádem a hnědýma očima a užuž jí třásla pravicí. Elizabeth se na ni přívětivě usmála, ale když obě schytaly rychlý, ale jasný a vypovídající pohled od Merlin, odtáhly se a zůstaly v klidu. Elizabeth se stále rozhlížela po svých spolužácích a všechny si zkoumavě prohlížela. Střetla se pohledem s dlouhovlasou černovláskou, jejíž oči vypadaly, že jsou stále přivřené, která seděla zase vpravo od ní. Elizabeth se lekla, že to je trapné a než se stihla otočit dopředu, dívka se na ni jemně usmála a kývla na pozdrav. Elizabeth si vnitřně oddechla a oplatila jí to širokým úsměvem.