Nemůžu pomoct

91 11 2
                                    

V tom okamžiku jako by mnou projel elektrický proud. Viděl jsem, jak se mnou Derek třásl a se zděšeným výrazem něco mumlal. Nebyl jsem schopný odpovědět. Nebyl jsem schopný se pohnout. Narušení časoprostoru.. Ničilo mě to.
Nevěděl jsem, v jaké jsme době. Který je rok.
„Musíte.. Najít.. Matku..." Dostal jsem ze sebe.
„Ne.. Ne, ne.. Nenecháme tě tu.." Mumlal Derek.
Chytil jsem ho za ruku a pořádně mu ji stiskl. Zasyčel. Vypaloval jsem mu do kůže hodiny. Moje hodiny, které určovaly čas, který můžu strávit na Zemi. Čas, který se pomalu chýlil ke konci, ať už jsem chtěl, nebo ne. Zároveň však dával ochranu a částečně mou moc tomu, komu jsem to dal a šlo to předat jen tehdy, pokud jsem měl s tou osobou nějaké pouto.
„Musíte.. Ji.. Najít.. Nemůžu.. Vám.. Pomoct.." Dostal jsem ze sebe.
Bolelo to. Každé slovo bolelo, jak si pokus o automatickou opravu časoprostoru mocí Průvodce vybíral svou daň. Neměl jsem dost síly na nic jiného.
„Ty.. Hodiny... Pomůžou.." Zašeptal jsem.
Pomalu jsem ztrácel sám sebe. Upadal do bezvědomí. Věděl jsem, ale, že ještě nesmím. Na tváři mi přistála pořádná facka. Za ní další. A další. Scott.
„Nesmíš usnout!!" Zakřičel.
Chápal. On chápal, co se se mnou děje. Věděl, že je to zlé.
„Kde ji najdeme?" Zeptal se Derek.
„Brána.." Zašeptal jsem. „Projít.."
„Musíme projít bránou." Přeložil Scott.
Vzal mě do náručí a vyběhl z domu. Ostatní ho následovali. Cítil jsem to. Cítil jsem, jak se časoprostor hroutí. Jednotlivé časové roviny do sebe narážely. Spousta lidí umírala. Teď jsem měl být u řeky. Převádět duše na druhou stranu. Bylo jich tam hodně. A všechny na mě čekaly. Cítil jsem je. Uvnitř sebe. Pokud to tak půjde dál..
„Co je to?" Zeptal se Scott.
Podíval jsem se na něj. Sklouzl očima k něčemu na mé hrudi. Podíval jsem se na to. Byl to ciferník v plamenech a kolem něj se začaly tvořit zvláštní značky.
„Duše." Zašeptal jsem. „Ti, co nemůžou přejít. Čekají na Průvodce.."
„Na tebe." Řekl Scott.
Slabě jsem přikývl.
Viděl jsem, jak se kousl do rtu. Měl strach. Cítil jsem to. Z čeho? Z apokalypsy, kterou jsem nejspíš způsobil svým lehkovážným návratem? Nebo ze strachu o mě? To mě po tom všem ještě stále považoval za přítele?
Měl jsem takový pocit, jako by docházel čas. Jako by mi něco říkalo, že to nemáme šanci stihnout. Byla tu však jedna možnost. Možnost, která mě oslabí ještě víc, než už jsem, ale dá nám to, co potřebujeme.
„Promiň, Scotty. Zbytek budeš muset udělat sám. Víš, kam jít a za kým jít." Řekl jsem tiše.
„Stilesi, co chceš dělat? O čem to sakra mluvíš?" Zeptal se zděšeně.
Usmál jsem se. Tohle byla naše jediná možnost. Musel jsem ji využít, dokud jsem na to byl ještě dost silný.
„Hodiny." Řekl jsem tiše. „Zastav čas..."

Mitch Hale - Začátek KonceKde žijí příběhy. Začni objevovat