Nesmíš zpět

117 11 4
                                    

Najednou jsem uslyšel hlasité tiknutí hodin. Vhrkly mi slzy do očí. Pomalu jsem zvedl hlavu. Ručičky se začaly pomalu točit. Pozpátku.
Vyběhl jsem z místnosti ven. Dveře se za mnou samy zabouchly, jako by je někdo násilím zavřel.
Uteč.. Musíš jít.. Neohlížej se...
Běžel jsem. Přesně, jak chtěl. Běžel jsem k hlavním dveřím.
Doprava..
Zahnul jsem. Vběhl do ložnice. Automaticky jsem za sebou zavřel dveře a svezl se k zemi. Něco do nich začalo mlátit takovou silou, až se začaly otřásat. Dal jsem si ruce na uši. Snažil jsem se to nevnímat. Něco bylo špatně. Stiles to tušil. Ten dopis.. Snažil se mě varovat. Proč? Co se s ním stalo?

Z pohledu Stilese

Stál jsem u velkého jezera a pozoroval, co se děje ve světě lidí. Co jsem se vrátil, nějak jsem nejevil zájem. Jejich osudy mi byly úplně ukradené. Že někoho zabili? No a? Prostě jsem si vzal jeho duši. Občas, když jsem se až moc nudil, jsem sám našeptávat lidem, aby ublížili těm, které mají rádi. Když řekli ostatním, že slyší hlasy, označili je za blázny. Netrvalo dlouho a spáchali sebevraždu.
Usmál jsem se. Poslední dobou mě matka chválila. Říkala, že odvádím výbornou práci. Mně to, ale bylo z nějakého důvodu jedno. Podíval jsem se na prsty své levé ruky. Jako by tam něco scházelo. Nemohl jsem si, ale vzpomenout, co to mělo být. Zamračil jsem se.
Na ruce se mi objevil obrys černého ciferníku. Porucha času ve světě.. Znovu? Poslední dobou se to dělo často. Zadíval jsem se do jezera. Viděl jsem tmavovlasého muže s nádhernýma zelenýma očima, stojícího v nějakém pokoji. Četl si dopis. Poskočilo mi srdce. Přejel jsem prsty po svém prsteníčku. Podíval jsem se na něj. Co s ním měl společného ten divný pocit? Najednou jsem si však něčeho všiml. Pokroucení. Časová trhlina? Ne.. Tohle bylo vyhnutí z původní časové osy. V tom pokoji, kde stál.. Cítil jsem odtamtud zvláštní energii. Co to bylo?
„Uteč! Musíš utéct!“ Křičel jsem.
Hodiny.. Moje podvědomí okamžitě aktivovalo mou moc. Nebyla tak silná, jako kdysi. Nevzpomínal jsem si na posledních dvacet let svého života. Velice by mě zajímalo, co se za tu dobu stalo a co s tím má společného ten muž. Cítil jsem však, že ho musím ochránit. A to jsem ani netušil proč a před čím. Všiml jsem si stínu, který se plazil za ním.
„Neohlížej se..“ Řekl jsem.
Doufal jsem, že mě uslyší. Ten stín.. Znal jsem ho. Byl to stín smrti. Označoval ty, co jsou na řadě. Zamračil jsem se. Viděl jsem, kolik mu zbývá času. On na řadě rozhodně nebyl. Co tady, ale dělal stín? Rozhodl jsem se jej ochránit za každou cenu.
Dvanáct hodin, dvanáct minut - nadpřirozená ochrana.
Za ním se vytvořila bariéra, která stínu zabránila v průchodu. Neměl jsem tušení, proč ji používám. Kvůli lidem jsem ji ještě nikdy nepoužil.
„Doprava!“ Vyjekl jsem.
Kousl jsem se do rtu. Co mě mohlo tak oslabit? Cítil jsem, jak bariéra povoluje. Brzy jsem ji nebyl schopný udržet a stín letěl za ním.
„To nedovolím!“ Zasyčel jsem a mávl rukou. Na dveřích, za kterými se skrýval ten muž, se objevil znak ciferníku. Stín do nich narazil. Jednou. Pak znovu. A znovu. Bariéra jej však nepustila.
„Děje se něco?“ Ozvala se za mnou matka.
„Ty jsi vypustila stín?“ Zeptal jsem se.
„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Proč?“
„Právě se snaží zabít někoho, kdo má ještě dost času.“ Řekl jsem.
Podívala se mi přes rameno. Ušklíbla se, když uviděla člověka, kterého jsem chránil. Proč? Znala ho?
„Jeho si klidně může -“
„Mami!“ Zakřičel jsem. „Říkala jsi, že nesmíme porušovat pravidla!“
„Odpusť, dítě.“ Řekla a podívala se na mě láskyplným pohledem. „Máš pravdu.“
Luskla prsty a stín zmizel.
„Měl by sis trošku odpočinout.“ Řekla a pohladila mě po hlavě.„Jenom pamatuj... Už nikdy nesmíš zpět do jejich světa.“
Přikývl jsem. Odešla. Otočil jsem se k hladině a zadíval se na muže sedícího na podlaze. Zamračil jsem se. Měl jsem pocit, jako by dřív pro mě byl důležitý. Proč? Co na něm bylo jiné, než na ostatních?
„Snaž se neumřít. Prosím.“ Zašeptal jsem.
Jeho hlava se zvedla. Slyšel mě snad?
„Miluji tě.“
Zarazil jsem se. Co jsem to právě řekl? Neměl jsem absolutně tušení, kdo to je. Proč mi tohle vyklouzlo z pusy? Zamračil jsem se. Kdo to sakra byl a jaká byla spojitost mezi ním a mnou? Proč se matka tak tvářila? Rozhodl jsem se začít hledat odpovědi. A začít se ptát u otce. Tušil jsem totiž, že on by mi mohl něco říct. I když někde uvnitř jsem cítil, jako bych to byl já sám, kdo mi brání v tom si vzpomenout. Vzpomenout si na život na Zemi. Mezi lidmi. Patřil ke mně? Zavrtěl jsem hlavou. Musela to být hloupost. Otočil jsem se k odchodu, když v tom jsem o něco zakopl. Zamračil jsem se a zvedl to. Byl to stříbrný kroužek s triskelou. Moc jsem tomu nevěřil, ale cítil jsem, jako by to bylo něco, co pro mě bývalo důležité. Můj pocit se ještě víc utvrdil, když jsem jej zkusmo navlékl na svůj prsteníček.. Jelikož tam dokonale padl..

Mitch Hale - Začátek KonceWhere stories live. Discover now