Abducted [Z.M.]

it's getting worse

Beatrice's point of view
Namáhavě polknu a ruku, ve které držím telefon, svěsím podél svého těla. Kuchyňský nůž i nadále pevně svírám ve své pěsti. I přes rozkaz dotyčné osoby, nůž ani telefon neodkládám. Pohled mám upřený před sebe, zatímco mé srdce tluče jako splašené. Veškeré mé odhodlání se vypařilo jako pára nad hrncem.

,,Znovu to opakovat nebudu. A otoč se." zavrčí znovu. Tento hlas neznám. Není to hlas toho hrubého násilníka, se kterým jsem ještě před chvílí byla v té sklepní místnosti, ani nikoho jiného, koho bych znala. Posbírám veškerou svou odvahu a pomalu se otočím k dotyčné osobě čelem, přičemž se mé tělo chvěje strachem.

,,Ty?!" vyjeknu překvapeně, když dotyčnou osobu spatřím. Má reakce způsobí, že se dotyčná osoba pobaveně ušklíbne. Muž, který přede mnou momentálně stojí, je jeden z násilníků z mé osudné noci. Přesněji řečeno - je to ten parchant, který za mnou běžel na příkaz toho děsivého násilníka s chraplavým hlasem. Pomalu to v mé hlavě šrotuje. Ten děsivý násilník s chraplavým hlasem křičel jeho jméno, když mu přikazoval, aby za mnou běžel. Jak znělo jeho jméno? Luke? Leon? Lewis? Ne počkat, Liam! Proč nad jeho jménem vůbec přemýšlím? K čemu mi bude znát jeho jméno? Na policejní stanici se teď očividně stejně nedostanu - aspoň ne v nejbližší době. Tentokrát mě hlaveň zbraně zastudí na čele, což mě navrátí zpět do reality.

,,Očividně ti paměť slouží dobře, i přes tvůj menší úraz hlavy. Teď odlož ten nůž i ten telefon. Po dobrým." vybídne mě znovu - již po třetí. Pobavený úšklebek z jeho tváře zmizel, nahradil jej chlad v očích, pohlížejíc do mé tváře. Jen pohled sklopím k zemi, snažíc se vymyslet jakýkoli plán, jak se z této situace vykroutit. Vrazit mu ten velký, kuchyňský nůž do břicha? Hodit jej po něm? Zamítnuto. Bez pochyb by byl rychlejší, než já, a já bych skončila s kulkou ve svém těle - pravděpodobně v hlavě. Poraženě odhodím nůž na zem, dál od nás, aby na něj ani jeden z nás nedosáhl a ruku, v jenž držím telefon, natáhnu k němu.

,,Hodná." pochválí mě s ironií v hlase. Zastrčí si svou zbraň za opasek a telefon, který ode mě převzal, schová do své zadní kapsy. Očima nenápadně pošilhávám k tomu odhozenému noži na zemi, zatímco před ním stojím jako tvrdé y.

,,Ani na to nemysli." všimne si mého pohledu, přičemž nespokojeně mlaskne. Mezi prsty uchopí mou bradu - jeho stisk mě mile překvapí, má totiž něžný stisk - v porovnání s tím hrubým násilníkem z té sklepní místnosti. Slabě pozvedne mou hlavu a natočí si mou tvář k sobě, nutíc mě koukat do jeho hnědých očí.

,,Jak ses dostala ven? Pochybuju, že tě někdo pustil." uchechtne se a sjede mě pohledem od hlavy až k patě. Jeho pohled se na pár vteřin zastaví na mém poprsí, které je ukryté pod černou podprsenkou. To si vážně myslí, že mu povím, jak jsem se dostala ven? Naivní pitomec. A co si vůbec dovoluje mě takhle očumovat? Čuně.

Konečně odvrátí zrak od mého poprsí, opět navazujíc oční kontakt. Slabě pozvedne obočí, nejspíše vyčkávajíc na odpověď. Ovšem já se k žádné odpovědi nemám - zůstávám tiše, oplácejím mu jeho pohled.

,,Okej, očividně máš problém se sluchem." přeruší ticho, ,, Zeptám se tě ještě jednou a naposledy. Jak-" ,,Kde je ta malá zasraná svině?!" přeruší jej rozzlobený hlas. Mé tělo ztuhne, při zaslechnutí toho hlasu, přičemž se v mých očích objeví strach. Dotyčná osoba zní hodně naštvaně, opravdu hodně naštvaně. Očividně ho to kopnutí mezi nohy bolelo víc, než jsem si myslela.

Liam však vypadá naprosto v klidu, není nijak zaskočený. Nejspíše je zvyklý na tak hlasitý, děsivý křik. Stále drží mou bradu mezi svými prsty, pohlížejíc do mých očí. Následně pronese dostatečně nahlas parádní slovo; ,,Tady.", díky kterému mé srdce vynechá úder. Copak ten arogantní pitomec nevidí ten obrovský strach v mých očích?! Je slepý? Nebo je až takový hajzl?!