Chosen (CZ)

Part 1

,,Děkuju, štěstí budu potřebovat." úsměv jsem mu oplatila, hodila do sebe druhou skleničku a zaplatila.
,,Callo! Tu adresu!" zavolal za mnou, praštila jsem se do čela.
,,Bože, někdy mi přijde že mám v hlavě vymeteno." zasmála jsem se a vzala si od něj lísteček s adresou. Jedna z věcí které mě Thomas naučil byla ta, že dobrá přemožitelka je vždy připravená. Nenechal mě tu jen tak bez ničeho samozřejmně, ale vystačím si i s tím minimem které mám k dispozici. Žila jsem i hůř. Thomas mě vychovával. On a jeho žena mě adoptovaly když se mě moje vlastní matka zřekla a když Cassidy zemřela, Thomas mě nenechal vydechnout. Cassidy zemřela na následky poranění upírem. V tu dobu nebyla zdravotnická pomoc na takové úrovni jako je teď.

Cassidy zemřela když mi bylo dvanáct a od té doby jsem měla pevně stanovený režim, na který jsem si musela zvyknou ať se mi to líbilo nebo nelíbilo. Thomas se se mnou moc nepáral a věci, které by dítě mělo dostávat automaticky, já měla za odměnu. Když jsem odmítla pracovat, nedostala jsem najíst. I obyčejné věci pro mě byly odměnou a více méně se nestávalo že bych odmlouvala. V naší vesnici se mluvilo i o tom že mě Thomas týral. Z bojů a tréninků jsem si věčně odnášela modřiny, odřeniny a někdy i pohmožděniny nebo zlomeniny. Řekněme že na dvanáctileté holce vypadají modřiny trochu zvláštně. Vypadalo to spíše jako kdyby mě doma týraly.

Když jsem našla tu adresu, zjistila jsem že to vážně není moc půvabné místo, ale tady by mě nikdo nehledal. Pokoje byly skoro to samé, ale já měla to štěstí a ukořistila jsem pokoj s novou koupelnou. Vyčerpaně jsem padla do postele a do pěti minut jsem o sobě nevěděla. Další den ráno jsem se probudila čerstvá jako květinka. Tady se mi dobře spí a i když nevím čím to je, asi se tu na chvíli zdržím. Po sprše jsem se oblékla do černých legín, které byly trhané a jako podklad měli tygrovanou látku. Vzala jsem si svetřík se sovou a kulmou si vlasy jemně zvlinila. Potom jsem konečně mohla vyjít ven. Na chodníku byly slyšet jen mé podpatky. Tohle město bude něco, myslím si že i když se to tu upíry a čarodějkamy jen hemží, stejně si tu najdu jinou zábavu než jen jejich zabíjení. Viděla jsem po ulici jít Matta ještě s několika lidmi. Všiml si mě a naznačil ať jdu k němu. Bez váhání jsem šla.

,,Tak co Callo, líbí se ti tu?" zazubil se na mě, je sladký jako cukrová vata, ale tvrdý jako hladká mouka.
,,Ujde to, ale domov to není. Nevíš jestli se tu dá něco dělat? Víš něco co stojí za to." usmála jsem se a potom si prohlédla jeho přátele. Jen jedna z nich poznala že něco nehraje a ti ostatní měli jednu věc společnou...byly to upíři. V kapse se mo otvírala pomyslná kudla.
,,Upíři." zavrčela jsem a Matt se na mě zaraženě podíval.
,,A já si říkal že tu konečně bude někdo normální." postěžoval si a dělal jako kdybych nic neřekla. Takže on o tom ví? Ví co jsou zač a nic s tím neudělá? Jsem v nevýhodě.

,,Hele, nevím co jsi zač, ale my ti neublížíme jo? Chceme jen svůj život." reagovala ihned hnědovláska, pozorně jsem si jí prohlédla. Byla mi povědomá, ne přímo ona, ale její tvář jsem už někde viděla. Kdyby jen věděla kde.
,,Jsem Calla, přemožitelka upírů." odpověděla jsem a všichni se na sebe tak zvláštně podívaly. Co? Jsem snad divná? Jsem normální vůči mému normálu. Takže jsem celkem divná.
,,Nechceme problémy.",,Já taky ne, hele možná jsem to co jsem, ale možná chci začít od začátku." usmála jsem se, Matt mě chápe.

,,Callo, ten kdo tě tu nechal by se měl stydět." přidal se na mou stranu Matt.

,,On tě tu nechal?" dodala šokovaně blondýnka.
,,Co kdybych vám to řekla jinde hm? Tady mám pocit že tu má uši všechno." usmála jsem se, možná není dobrý nápad se jim svěřovat, ale ani oni nechtějí problémy. Já také ne a já jim je přidělávat nehodlám. Možná že jsem přemožitelka, ale od doby co nemám pozorovatele mám pocit, že se na to můžu i já vykašlat. Šly jsme docela dlouho, ale přišly jsme do velkého domu. Od Matta vím že tohle patří bratrům Salvatorovím. Hm...sakra hezkej barák. Rozhlížela jsem se kolem sebe a všimla si i maličkostí. Tento dům není novostavba. Hádám tak sedmnácté století.

,,Je to tu jako muzeum." řekl hlas za mýmy zády, prudce jsem se otočila a zavrčela. Další upír do sbírky, já na ně mám vážně stěstí.
,,Ne, je to hezké." odsekla jsem mu, Matt se postavil vedle mě.
,,Nech ji na pokoji Damone. Callo tohohle upíra máš povoleno zabít." zavrčel, usmála jsem se na něj a spřádala pomstu.
,,Ale, ale Donovane. Myslíš si že mě zastaví člověk?"
,,Nejsem člověk upíre. Myslím si že by jsi to měl poznat. I když to tady nikdo nepoznal, jsem přemožitelka. A k tomu rozčílená, opuštěná a zrazená. Takže si se mnou moc nezahrávej." zavrčela jsem mu do tváře, usmál se.

,,Odvážná holka, jak se jmenuješ hvězdičko?" zeptal se mě...hvězdičko?
,,Calla." odpověděla jsem, usmál se, ale mě se to nezdálo.
,,Tvůj příběh bude nudný." řekl a v obýváku si sedl do křesla. Ten půjde na řadu jako první.