Accio příběh! (HP pisatelská soutěž)

Pansy (Mischeff)

„A na co je máš, Draco?" zeptala se zpříma a chytila ho za ruku, kterou stiskla.

On se jí ale vytrhnul a zakroutil hlavou. „Měl bych zase jít." Otočil se ke dveřím.

„Počkej," zastavila ho. Mluvila k jeho zádům, protože sice zůstal stát, ale neotočil se. „Co se to s tebou sakra děje? Vždyť už to vůbec nejsi ty." Neměla moc možností si s ním promluvit a na rovinu se ho zeptat, hodlala proto, tento čas využít na maximum.

Její blonďatý spolužák, celý ztuhlý v ramenou, se k ní pomalu otočil. Ve tváři chladný výraz. „Lidi se mění Pansy. Je mi líto, že neplním tvé očekávání, ale nemůžu s tím nic dělat."

V tuhle chvíli by se Zmijozelka normálně urazila, posbírala si věci a z učebny utekla. Pak by s ním nepromluvila, dokud by ji neodprosil. Jenže časy se mění. On se změnil a ona se možná taky trochu změnila. Věděla, že by za ní nechodil a nežádal odpuštění, nenosil by jí žádné dárky a nepozval ji do Prasinek na kus dortu, který by si kvůli linii stejně nikdy nedala.

Působil odměřeně a vyloženě nepřátelsky, když tu tak stál a koukal na ni, ale stačilo si ho pořádně prohlédnout.

„Podívej se na sebe," řekla tvrdě a přešla tu malou vzdálenost, která je dělila. „Jak dlouho jsi nespal? Jak dlouho jsi pořádně nejedl? A kdy sis naposledy pořádně umýval vlasy tou sadou šampónů, kterou jsem ti dala na Vánoce?" Zdvihla obočí a poukázala na jeho vzhled. Byla to pravda, obrovské tmavé kruhy pod jeho očima dokazovaly, že v noci dělá Merlin ví co, ale nespí. Celkově se o sebe nestaral tak, jako dřív. „Abych řekla pravdu, mám chuť tě pořádně praštit, aby se v té tvé hezké hlavince zase rozsvítilo."

A když domluvila, stalo se něco, v co už ani nedoufala. Pousmál se. Ne nějak moc, spíš jen lehce pozvedl levý koutek úst, ale bylo to tam.

„Ty bys mě nepraštila," řekl přesvědčeně. „Na to mě máš až moc ráda."

„Právě proto bych to udělala hlupáčku," usmála se a rukou mu odhrnula vlasy z obličeje. „Ach Draco, chybíš mi. Stýská se mi po tom, jak jsme si společně utahovali z Pottera a těch jeho kamarádíčků. Chtěla bych si zase zahrát šachy a propovídat s tebou celé noci ve společenské místnosti." Bylo toho mnohem víc o co by měla zájem a týkalo se to jeho osoby, ale dávno jí došlo, že on už o ni v tomhle směru nestojí. A nevěděla, zda někdy vůbec stál.

Nejdůležitější ale bylo, že vždy byli hlavně přátelé. A ona o něj jako o kamaráda nehodlala přijít. Nikdy.

„Taky mi to chybí," přiznal blonďák s pokrčením ramen. „Všechno dřív bývalo jednodušší."

„Zase by mohlo být. Když mi řekneš, co se děje, tak ti můžu pomoct," pobídla ho.

Ten chlad v jeho očích, který na tu malou chvíli zmizel, byl zpět. Opět se od ní odtáhl. „Mně nemůžeš pomoct," řekl tvrdě. „Nikdo nemůže."

Protočila oči, protože pomalu ztrácela trpělivost. Byl tvrdohlavý jak mezek. „Jistěže ne, když máš zabedněnou palici. Záleží mi na tobě, chápeš? Tak mě konečně přestaň odstrkovat."

Ale on, jako kdyby její slova nevnímal. „Musím to udělat sám, nikdo mi nemůže pomoct," opakoval a Pansy si vzpomněla na jeden rozhovor, který spolu s ním a Zabinim vedli.

Bylo to před několika měsíci. Na začátku září. Seděli ve vlaku, který je vezl do školy, když Draco začal mluvit o něčem, co musí splnit. O úkolu, který dostal od něj. Tenkrát to působilo zajímavě a důležitě, ale proč by v tom pokračoval, když mu to dělalo tohle?

„Mluvíš o něm Draco? O Pánovi zla a úkolu, který ti dal?" zeptala se a počkala na přikývnutí.

„Tak to nedělej. Nech to být, pokud ti pak bude líp," poradila mu.

Podíval se na ni, jako kdyby vůbec nevěděla, o čem mluví, zároveň k ní z jeho očí proplouval obrovský příval smutku a bolesti. „Nerozumíš tomu? Nemůžu to nechat být. Když ON ti dá úkol, musíš ho splnit, nemáš jinou možnost. Zabil by mě. Zabil by matku."

Pansy vyděšeně vytřeštila oči. Slyšela o něm hodně zvěstí, ale nikdy se moc nezajímala. Proto ji to překvapilo a vyděsilo zároveň. Proč se do toho Draco ale vůbec pouštěl, pokud věděl, co to obnáší?

„A splníš ho?" zeptala se.

„Nevím," zakroutil zničeně hlavou. „Pár pokusů už proběhlo a bez úspěchu. Teď se mi ale zdá, že jsem na dobré cestě. Přesto si nejsem jistý, že to zvládnu."

„Tak utečeme," vyhrkla Pansy zničehonic. Představa, že by o Draca přišla ji ničila. Nemohla to dovolit. „Ano, sedneme na spěšný vlak a vyzvedneme tvoji matku. Pak si přivoláme Záchranný autobus a ujedeme někam daleko. Budete v bezpečí."

Draco jen zíral. Vůbec nechápal, kde se ta slova v Pansy vzala a nebyl si jistý, zda si ona uvědomila, jak to zní, ale ona to moc dobře věděla.

Ten plán byl k ničemu a ve skutečnosti by se to muselo udělat úplně jinak. Přesto byla odhodlaná do toho jít. S Dracem. Pro jeho záchranu.

Chvíli vypadal, že o jejich slovech opravdu uvažuje. Už si chtěla poblahopřát, že to dokázala, když najednou potřásl zamítavě hlavou. „Nemůžu," řekl tiše a rozeběhl se pryč.

Nechal ji tam stát, samotnou a zničenou.

Pansy v tu chvíli netušila, že ve skutečnosti Draco nikdy neměl na výběr.