Školní výlet || n. h. ff ✔

14 - Těžké přiznat pravdu...

Píseň je skvělá jako podklad k závěru kapitoly. Pokud byste si jí k tomu chtěli pustit, nechám vám tam v závorce tuhle značku jako znamení toho, že to je ta část.

- #

______________________________________

Pohled Nialla:

*Flashback*

Čtvrtek večer, 22:30

V obýváku před televizí svádím s Cassidy souboj přímo na život a na smrt. Pustili jsme si další, asi dvacáté kolo Just Dance, protože mě zatím pokaždé Cas porazila, a já se zapřísáhl, že s ní budu tuhle pitomou hru hrát tak dlouho, dokud nevyhraju!

Nohy se jak mě, tak i jí pořádně pletou, a i když jsem méně opilý, než ona, je lepší o více jak tři sta bodů.

Nebo mi to tak přijde díky jejím ženským bokům a od přírody ladným pohybům.

Píseň je u konce, a ona to zase vyhrála. I když už je ten rozdíl pokaždé menší, vždy je lepší. Smiřuju se s tím, že jí prostě neporazím ,ani když bude totálně na mol. Což už asi teď je. I lidi jí tleskají ještě více, než když vyhrála poprvé.

Blíží se jedenáctá hodina večer, a všichni tu v sobě mají každý minimálně jedno promile alkoholu. O sobě ani nemluvím. Já sám jsem se dneska rozhodl pořádně slavit, a vypil jsem toho vážně dost.

No a Cassidy?

Řeknu to takhle; Je poznat, že ještě nikdy moc nepila a neví tedy, kde je její míra.

Zatím se ale jenom dobře baví, směje se a pořád chce tancovat.

Dala si kolo už dokonce s Louisem a ostatníma klukama krom Zayna. Ten se někam vypařil. Jenže tohle je právě to poslední, co mě zajímá.

Snažila se ho už několikrát jít hledat, ale vždy se na cestě stavila v kuchyni na panáka a zapomněla, co že to vlastně předtím chtěla udělat.

,,No, jsi zkrátka dobrá." řeknu, když na další hru už pouštíme někoho jiného a jdeme si sednout do kuchyně k ostrůvku.

,,Já vím. Prostě talent." směje se.

Ačkoliv se v jejích hnědých očích zračí opilost daleko převyšující tu mou, ten úsměv shledávám velice okouzlujícím. Neexistuje chvíle nebo stav, v jakém bych se na ní díval a vnímal jí jinak než jako teď a kdykoliv předtím.

Jak jsme včera byli spolu v té buňce London Eye a málem se políbili... Ani po uběhnutí maratonu člověku nemůže bušit srdce tak moc, jak bušilo mně.

A celý dnešní večer si přeju jediné. Abychom měli možnost si tu chvíli zopakovat a tentokrát se nenechat vyrušit jejím upozorněním v telefonu.

,,Poprvé v životě vím, jaké to je být bezstarostná. A bez zábran. A veselá, ať se děje cokoliv. I kdybych teď spadla na nos, smála bych se sama sobě jako blázen.

Jenom se jejímu proslovu zasměju. ,,Tomu se říká být opilá, Cassidy." upřesním jí to, co mi tu popsala.

,,To abych to absolvovala častěji. Občas by se mi to vážně hodilo." usměje se ještě o kousek víc, a hlavu si unaveně opře o moje rameno.

Opřu svojí hlavu o tu její a spokojeně zavřu oči.

Tahle holka si ani neuvědomuje, co se mnou dovede. Vždyť jen z jejího pohledu mi srdce dělá přemety, a pokaždé, co se mě dotkne mi tělem rozproudí elektrický proud tak silný, že se bojím, aby mě nevyzkratoval.