Pokus o přežití číslo 15

4.4K 179 6
                                    

Člověk by řekl, že mu někdo, koho vlastně skoro nezná, nemůže chybět. Ale on mi sakra moc chyběl. Dva měsíce se doma neukázal. Absolutně vůbec. Každej den mi psal posranou zprávu, někdy i tři. Na žádnou z nich jsem mu neodpověděla. Každej podělanej hovor jsem zamítla. Byla jsem naštvaná? Já ani nevím, co se ve mně sakra odehrávalo. Celý dva měsíce jsem trávila s Lily a pomáhala jsem jí s vybavením věcí pro malou Ellie. Vymalovala jsem pokojík pro ni, ačkoli mi Lily s Jamesem pořád dokola opakovali, že s nimi stejně bude v ložnici. Jenže já jsem potřebovala zahnat svoje černý myšlenky. A taky myšlenky na mého muže, který jako by nebyl. Dobře, až na ty zprávy a telefonáty. Vlastně to byla i moje chyba, že jsme hrála mrtvýho brouka. To zase uznávám. Ale náš vztah byla fraška pro okolí, pro jeho lepší život. Naše manželství bylo jako divadelní hra.

Trochu jsem si splnila sen a pracovala jsem z domova jako překladatelka a editorka textů. Ve volných chvílích jsem sepisovala něco vlastního, něco, co nikdy nebude mít žádnou váhu, ale pro mě to bude důležité. A upřímně řečeno, psala jsem celé noci. Hned druhou noc jsem svůj nocleh přemístila do obýváku na velkou sedačku. V ložnici jsem měla moc vzpomínek na nás dva.
Ateliér byl zamčený, z nějakého zvláštního důvodu, ale prostě jsem to brala tak, jak to bylo a dělala, že tam ta místnost vůbec není.
Když jsem se před pár dny odvážila otevřít účet, skoro jsem dostala infarkt. Proboha, tolik nul pohromadě jsem nikdy neviděla. Ale stejně jsem ani korunu z toho nepoužila. Všechno, co jsem pořídila, jsem pořídila za své vlastní peníze a ani tak toho moc nebylo. Nějaké květiny, jídlo, desky. Většinu dne jsem stejně trávila ve druhé polovině domu s Lily. Vlastně jsem tam i pracovala, protože mi přišlo šílený být v tak velké domě sama. A o Lily jsme si s Jamesem dělali starosti, takže jsem jí dělala takového osobního strážce. S Jamesem jsme se spřátelili. A byl to asi jediný člověk, který s Larsem komunikoval několikrát denně. Lily si s ním každý den volala a já jsem mohla jenom spekulovat, o čem se asi ty dva mohli bavit. Dva měsíce s těma dvěma utíkaly vážně rychle. Ale když jsem se vrátila do naší části domu, bylo tam prázdno. Ložnice voněla po něm, dokonce vypadala jako on. Jenže tady moc jiných místností, kde by něco bylo, nebylo. Pět prázdných místností a já jsem si nemohla vybrat, ve které budu trávit nejvíc času. Věci jsem se nastěhovala do pokoje nejdál od ložnice, abych tam vůbec nemusela a koupelnu jsem používala dole u obýváku. Vyhýbala jsem se svému vlastnímu domovu.

A když jsem takhle jednou v pátek večer seděla u Lily v obýváku a smály jsme se u nějaké podivné komedie, Lily náhle zvážněla. ,,Děje se něco?"
,,Myslím, že mi praskla voda, Marlene."
,,Jo?" Podívala se na loužičku a mokré šaty a hodila na mě pohled ala ,,jako fakt". ,,Tak dobře. Sedni. Letím pro Jamese a tvojí tašku. Zhluboka dýchej a nenervuj se." ,,Jedinej, kdo je tady ve stresu jsi ty..." Nebyla to pravda, ale neměla jsem čas se s ní hádat. Vyběhla jsem raketovou rychlostí schody a vtrhla k Jamesovi do pracovny. Vážně právě teď spal s hlavou na papírech???
,,JAMESI!!?? TVOJE ŽENA RODÍ!!!" James se během vteřiny probral a vyskočil. ,,To je blbej vtip, Marly..."
,,To není vtip, blbečku. Praskla jí voda. Okamžitě musíte do nemocnice, může se jí tam dostat infekce nebo tak. Prostě dělej!" ,,Dobře. Už jdu... Kde je taška?" ,,Na chodbě. Vezmu ji. Pohni!" A tak jsme raketovou rychlostí seběhli schody a nasáčkovali se do auta. I když Lily měla neustále nějaké problémy a stížnosti, snažili jsme se být s Jamesem milí. Moc nám to potom už nešlo. Ale pořád jsme se snažili. Vážně...
Když jsme přijeli, bylo nám řečeno, že si tam Lily nechají a my, respektive tatínek si ještě může klidně jet domů pospat. To se úplně nesetkalo se souhlasem naší nastávající maminky. James rezignoval a já jsem se jejich autem vydala domů. Do toho tísnivého prázdna.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a zamkla auto. Pomalým krokem jsem se vydala ke vchodu a v kapse štrachala klíče. Do toho mi začal zvonit telefon. Přijmula jsem hovor. ,,Prosím?" Do toho jsme se pokoušela odemknout.
,,Ahoj Marlene." ,,Jamesi?" ,, jsi doma?" ,,Jo. Teď jsem konečně odemkla."
,,Aha. No. Možná bych ti měl říct-"
,,Ahoj Marlene." šokem mi skoro vypadl telefon z ruky. ,,Že se vrátil tvůj vznešený bratr? Zrovna stojí přede mnou." ,,Tak nic. Chtěl jsem varovat. Dám ti vědět, bude malá na světě, abys věděla, že můžeš přijet. Ahoj."
,,Upřímně řečeno, čekal jsem trochu jiné uvítání. Ale dobře." Vážně se mi ten bídák smál?
,,Netuším jaký uvítání si představuje někdo, kdo lidem ničí životy." Jeho výraz zvláštním způsobem zjihl. Pozoroval mě, ale ani na krůček se nepřiblížil. Možná se bál, možná nevěděl, jestli mu jedna nepřiletí. ,,Hele, Larsi, teď jsem se vrátila z porodnice. Cesta tam byla dost náročná a já nemám náladu se hádat. Dám si něco k jídlu a jdu spát." Prošla jsem okolo něj obloukem a zamířila jsem k ledničce. Dobře. Co si dám. Něco z vajíček, salát nebo jogurt? ,,Můžu udělat omeletu, jestli chceš?" ozval se za mnou hluboký hlas a já jsem úlekem uskočila. Vždycky taky bylo ticho, nemůžu za to, že najednou je někdo tady. ,,Jestli nejsi unavený z cesty." ,,Udělám je," přívětivě se usmál a vyhrnul si rukávy košile. ,,To malé už se narodilo?" ,,Ne. Buď se narodí brzy ráno nebo přes den." Lars se na mě u rozklepávání vajíček otočil a zkoumavě si mě prohlédl. ,,Víš, že jsi za ty dva měsíce hodně zhubla?" změřil si mě podezřívavým pohledem. ,,Nepřijde mi." Dobře, měl pravdu. Ale zhubla jsem hlavně kvůli stresu a tomu, že v poslední době moc nedávám jídlu. Manžel se nakonec otočil zpátky ke svým vajíčkům, ale nesouhlasné zakývání hlavou si neodpustil. ,,Kdy odjíždíš?" vyrušila jsem ho z míchání. Zarazil se a opáčil: ,,Už se nevracím. S New Yorkem jsem skončil." Tím mě dost překvapil. Takže už tady bude napořád. Další extrém... ,,Tak to jo. Alespoň uvidíš Ellie." ,,Jo. Budeme pořád poslouchat řev." ,,Až trochu povyroste, bude s ní jenom sranda." ,,Má štěstí. Bude mít úžasnou tetu." ,,A fajn strejčka," usmála jsem se. ,,Nemám vztah k dětem. Takže pochybuju, že budu oblíbený." Můj osobní pohled na věc byl takový, že až ji uvidí, bude ji milovat. Ale neměli cenu mu to říkat. ,,Děti mají rádi hodný lidi." Vylil vajíčka na pánev a otočil se na mě. ,,Právě proto me nikdy nemůže mít ráda. Smiř se s tím, že já nejsem hodný člověk." Tím veškeré naše rozhovory skončily. Lars se zdál být naštvaný a já jsem z něj byla akorát nervózní a netušila jsem, o čem se s ním mám bavit. Nemělo to cenu. My dva se k sobě prostě nehodíme. To bylo jasné už tenkrát v knihovně. Akorát jsem mu poděkovala za večeři a v tichosti jsme večeřeli naproti sobě u velkého prázdného stolu.

Já jsem pomalu usínala v obýváku na sedačce a on se ztratil v jeho ložnici.

Lars

Pozoroval jsem její klidné tělo a musel jsem se usmívat nad její roztomilostí. Jenže pak jsem si všiml jejích vystupujících kostí. Můj dech zvláštně ztěžkl. Mohl jsem za to já? Za její náhlou změnu. Za její chladnost vůči mně? Po chvíli rozmýšlení jsem vzal její tělo do náručí a přenesl jsem ji do ložnice. Chtěl jsem jí sundat džíny a když jsem je pomalu sundaval, všiml jsem si fleků na jejích nohách. Měla je i na rukou a zádech. Tyhle fleky měla, když se trápila. Něco ji trápilo. Pohladil jsem ji po zádech a přikryl ji peřinou. Věnoval jsem jí polibek na čelo a neodolal jsem ani políbení na líčka.
,, nenechám v temnotě. Postarám se o tebe."

Stojíc na chodbě jsem vytočil číslo bratra a čekal jsem a čekal a čekal. Ale nebral to. Zmizel jsem raději ve sprše. Když jsem se umytý a z části probraný vrátil do ložnice, Marlene sebou hrozně házela a s někým se ve spánku hádala. Objal jsem ji a to ji kupodivu uklidnilo. ,,Mám tě ráda, Larsi, neodcházej ode mě." Tahle slova mě probrala dočista. Slova, která by mi nikdy neřekla. Slova, která od ní už nikdy neuslyším. Snažím se kvůli ní změnit. Pro to, abych ji ochránil, udělám všechno na světě. Musím chránit svoji rodinu.

Už se kvůli ní snažím i psát spisovně...

KLUK Z TICHA✔Where stories live. Discover now