Pokus o přežití číslo 8

6.1K 217 27
                                    

,,Ty mě vážně provokuješ, víš to?" Naše obličeje byly tak blízko. Mezi našimi těly byla několikacentimetrová mezera. Malá na to, jak velká byla postel.
,,Já jsem chtěla jít domů," opáčila jsem.
,,Alespoň mám společnost."
,,Díky." ,,Opravdu příjemnou společnost. A celkem pěknou a chytrou."
Raději jsem neodpovídala a dělala, že spím. Po chvíli mi na to skočil, ale stále jsem cítila, že si mě prohlíží. ,,Škoda, že jsi mě poznala teď. Možná by z toho jinak i něco bylo, Marlenko." Zněl tak moc zkroušeně. Jako by byl sériový vrah. Jako by se bál, že mi něco provede. Cítila jsem dotek na mé tváři, lehký jako vítr a přesto tak intenzivní. Naskočila mi husí kůže. Měl by přestat nebo se uvařím ve vlastním studu.
Opravdu toho nechal. Cítila jsem jeho dech na tváři. Slyšela jsem každý jeho nádech a výdech. Cítila jsem jeho teplo.

Probudilo mě šimrání na tváři a bzučení. Osobu vedle mě nejspíš taky, protože nespokojeně zamručela a přitiskla se ještě víc k mému tělu. Držel mě tak pevně. Už jenom to, že mezi námi nebyl žádný prostor bylo trestuhodné. Neomlouval mě ani alkohol, protože jsme skoro žádný neměla. Jen to jedno malé pivo. Netrvalo dlouho a dostala jsem polibek na krk. ,,Co to děláš?" ,,Většinou se říká dobré ráno, Marlene," uchechtl se.
,,Většinou se nedává polibek na krk někomu, koho neznáš a neobjímáš cizí holku." ,,Ty už nejsi cizí, Marlene. V tom je ten problém. Teď jsi součástí mého šíleně zmateného a zamotaného života. Varoval jsem tě. Ale ty jsi přišla."
,,Nevěděla jsem kdo jsi. Nevěděla jsem, že máš bratra a tvé příjmení je Brown stejně jako to Jamesovo. Vždyť jsem ti ani skoro neviděla do tváře. Což mi teď připomíná. TY JSI BYL NA NAŠEM NATURITNÍM PLESE?"
,,Myslíš, že si nechám ujít maturitní ples mého bratra?"
,,Takže ty jsi přesně věděl jak se jmenuju už delší dobu?"
,,Je to možné. Dokonce jsem věděl, kde žiješ, protože jsem něco řešil s tvým dědečkem."
,,TOHLE JE JEN VTIP, ŽE ANO?!?!?!"
,,Ne. Ale chtěl jsme tě před sebou chránit." ,,Děkuju pěkně. Ještě mi řekni, že víš, co se stalo mé rodině?"
,,Vím. Řešil jsme s tvým dědou nějaké věci." ,,TOHLE není možný." ,,Nerozčiluj se. Je to moje práce."
,,Proč ses mě včera tak hloupě ptal?"
,,Nevím, co se jim přesně stalo. Vím jen, že jsou mrtví." Rozplakala jsem se, hystericky a z plných plic. On si povzdechl. ,,Nemůžu se na tebe koukat, jak pláčeš." Obejmul mě. Pevně a vřele, jako by byl mým dlouholetým kamarádem, přítelem, manželem. ,,Víš. Já jsem opravdu nevěděl, že pan Monroe je tvůj děda. Zjistil jsem to, až u vašeho domu. Nebylo mým úmyslem nějak tě stalkovat a tak. Jen aby sis nemyslela, že jsem ti chtěl ublížit."
,,Ty za to nemůžeš. Promiň." Stále jsem velmi plakala. ,,Neomlouvej se mi, Marlene. Nezasloužím si tvé omluvy. Udělal jsem spoustu zlých věcí.'' Už jsem byla celkem v klidu, jeho hlas byl uklidňující.
,,Každý z nás něco někdy provedl. Neměl by ses tak podceňovat."
,,Neznáš mě, tak mě neomlouvej, Marlene," pohladil mě po horké tváři a usmál se. ,,Co když tě chci poznat?"
,,Nechceš. Chceš zmizet."
,,Ne. Chci tě poznat. Chci s tebou být." Sama jsem svým slovům nevěřila. Kde se ve mně tohle vzalo?
,,Být se mnou není jen tak, Marlene. Na vysoký potkáš spoustu jiných lepších lidí." ,,Nejdu na vysokou." ,,Vážně?"
,,Vážně, budu s dědou." ,,Není to škoda?" ,,Ne. Život není jen o titulech."
,,Dobře. James o tom nemluvil, překvapila jsi mě." ,,Život je samé překvapení." Zkousla jsem si rty A usmála jsem se na něj. ,,Tohle bys neměla dělat." ,,Vážně?" Vzal mé tváře do svých dlaní a políbil mě. Jeho teplé, hebké rty se přilepily k těm mým. Objal jsem ho okolo pasu. Nečekala jsem to. Tenhle kluk byl chodící překvapení.
Přestal. Zvednul se a odešel. Bez jediného pohledu, slova. Převléka jsem se do svého oblečení, tričko s kraťasy jsme mu poskládala na postel. Sešla jsem dolů a hledala jsem východ.

Už jsem byla před domem.
Když v tom jsem jeho hlas  uslyšela za sebou. ,,Odcházíš?" ,,Jo." ,,Dneska večer odlítám do New Yorku." Řekl to jako by se nechumelilo. Jako by vůbec o nic nešlo. Se slzami v očích jsem se na něj naposledy podívala. ,,Nenávidím tě, Larsi Browne. Doufám, že už tě nikdy nepotkám. Jsi jen sobecký parchant."
Otočila jsme se a odcházela jsem.
,,Kéž bych ti uměl dát to, co potřebuješ."

Ten den jsem plakala už podruhé. Byla jsem v divné situaci. Podruhé jsem potkala někoho, kdo mě tolik přitahoval a podruhé mě opouštěl. Podruhé mi ovlivnil život. Podruhé mě dostal do úzkých. Hlavou mi běhalo tolik chvil. Brečela jsem, tak moc jsem brečela, všechno se to vrátilo. Vzpomínky mě bodaly. Slyšela jsem kroky, ale neotáčela jsem se. Najednou jsem slyšela auto. Viděla jsem světla. Uslyšela hlasité ,,MARLENE!" a ucítila paže na mém pase. Ticho. Tma a ticho. A pak byl klid. ,,Co ti řekl?" ,,Jamesi." ,,Co ti řekl?"
,,Nic. Jen pravdu." ,,Skoro tě srazilo auto." ,,Protože jsme úplně blbá. Jsme strašná kráva. Naivní a hloupá."
,,Neříkej nesmysly. Já jen, slyšel jsem vás, teda lépe řečeno vaše hlasy. Nerozuměl jsem vám." ,,Odlítá pryč."
,,Takže on se nakonec rozhodl opravdu odletět?" ,,Kam letí?" ,,Převzít pobočku v New Yorku. Chce tu v Torontu přenechat mně." ,,Ach tak. Čím se vaše firma zabývá?" ,,Tohle bychom neměli řešit." ,,Proč?" ,,Není to nejlepší téma."
,,Řekni mi to." ,,Jde o různé závěti, poslední vůle a tak, pozůstalost. Ale i jiné věci. Jen bych s tebou o tom neměl mluvit. Vlastně jen děláme s Larsem takový dohled, máme pod sebou spoustu lidí." ,,Aha. Proč o tom nemůžeš mluvit?" ,,Týká se to i špinavých věcí. Podvody a tak. Není úplně dobré o tom mluvit." ,,Neřekl jsi mi všechno... Nebo jsi mi možná ani neřekl pravdu." ,,Ne. Než se toho zbaví, měla bys na něj zapomenout. Chce dostudovat architekturu. Vrátí se." ,,Abych tady byla já. Abych měla zájem já. Abych byla volná já." ,,Vy dva se k sobě hodíte. Jste stvořený přímo pro sebe. Možná to nevidíte, ale je to tak. Jenom prostě musí přijít vhodný čas."

KLUK Z TICHA✔Where stories live. Discover now