Ghetto budoucnosti

Na ulici

      Jmenuju se Rick Salbury a je mi 17 a půl. Nikdy v životě jsem nejedl nic jinýho než suchou rýži a zbytky z jídelny pro bohatý (většinou to byl tvrdej chleba nebo svraštělý jabko, ne moc často zbylo něco lepšího). Každej den sedim na střeše a pozoruju obzor. Od svých 10 jsem neviděl ani jednoho ptáka na obloze, ani poskakovat v ulici. Je to tu jako jeden velkej, obrovskej hrob, a já jsem v něm a topim se všema těma sračkama...

Někdo buší na dveře... musím to ignorovat (jednou jsem tu nechal chlapíka na 2 dny a vyraboval mi celej můj malej byt...), Ozve se rána, a pak řev : '' Policie! Všichni ven z ubikací, připravit identifikační čip!'' A jsem v prdeli... musim zdrhnout přes balkón. Jsou to dvě patra, ale tak nízký že si udělám nejhůř výron kotníku. Po dopadu mi sice tlumeně zalupe v noze, ale to je jako když si křupnete kloubama... Je to... úleva. Po krátkým sbírání sama sebe se rozeběhnu jako divej a kličkuju si to ghettem. Doběhnu až ke Zdi, na který je přes milión graffiti nápisů (před deseti lety to tu zavřeli, takže lidi začali hejtovat anonymně na Zeď) a zahnu doleva. Kéž bych měl rodiče, kteří by mě měli u sebe v bohaté rodině... Můj otec opustil moji matku když jí bylo 19 a už mě čekala. On byl prý nějaký vysoce postavený úředník, zatímco ona byla jen kuchařka v Jídelně.

      Z přemýšlení mě vytrhne až rána do něčeho krásně vonícího, až se mi z toho zamotá hlava... ''Dávej pozor, blbečku! Nesu svoje poslední oblečení.'' Zírám s otevřenou pusou (ne doslova). Cítím jak začínám rudnout, měl bych něco říct.''Já... promiň...víš , neviděl jsem za roh a tak... Fakt sorry, už musim běžet, jinak budu mít problém...'' Nenechám ji zmocnit se slov a zaběhnu za nefunkční rozvodnu, otevřu kanál a podlezu do budovy rozvodny. Je tu ticho a hodně prachu. Najednou slyšim jak se někdo škrábe zpod kanálu. Pomalu se otočim a tiše se skovám za nějakou bednu. Když vykouknu, stojí tam zase ta holka. K čertu, co zase chce?''Vim že tu jsi, tak vylez!'' Opatrně se odkreju a vyjdu na prostranství mezi mnou a neznámou kráskou. ''Co ode mě chceš? Ty patříš k policii? A jak se vůbec jmenuješ ?'' to se mi právě třásl hlas ? ''Hej, v klidu, jenom hledám místo na spaní... Nevíš o nějakým? Doteď jsem spala ve vlastní ubikaci, jenže dneska je začali obsazovat... Chvíli jsem je pozorovala a zjistila jsem, že sem vozí nějaký lidi v oblecích... Alespoň to vypadalo jako lidi.'' Vypadá vystrašená... radši bych jí ale neměl věřit. '' Proč bys neměl ? Nejsem lhářka.'' ozve se mi v hlavě. ''CO?? Cos to řekla? Jak.. Jak jsi to udělala?'' Dívá se na mě jako na blba. '' Tys něco slyšel? Co přesně!'' Zopakuju jí, co jsem slyšel. Ona se opře o sloup, zhluboka se nadechne a řekne:''Něco vyzkoušíme ano?''Kývnu na souhlas.'' Představ si že v tvojí hlavě je provázek. Je na něm uzel a ty ho musíš rozmotat. Chápeš?'' Znovu kývnu.''Tak, a teď si představ že mi to vlákno omotáváš třeba kolem zápěstí. Tak, a teď otevři oči.'' Když jsem otevřel oči, zalilo mě prudký světlo. Když už mi konečně přestává bejt špatně, sjedu pohledem na její zápěstí. Je na něm zlatej náramek s hodně složitým vzorem.'' Tos vyrobil ty. A opravdu jsi strašně nenápádný s tím svým červenáním... Ani se nemusim soustředit na tvoje myšlenky, abych poznala že se stydíš podívat se.'' Já, a stydět se ? Tak to ne... '' Jak se jmenuješ ? Ty o mě víš všechno, ale já o tobě nic.'' Nespokojeně mlaskne a vypadá to že chce něco říct, když v tom se ozve odemykání ELZY (elektronickýho zámku) a jsou slyšet poldové jak si něco mumlají.''Do kanálu, rychle!'' zasyknu na ni a hned jak dopadne, skáču já. Dole je zima, ale naštěstí je tahle stoka už přes 20 let nepoužívaná. Podívám se na tu dívku a ona zase něco chce říct, ale v tu chvíli se nahoře ozve rána a sesype se trochu prachu přímo na mojí hlavu. Když se podívám na tu holku, potom co se rozkoukám, zjistim, že stěží zadržuje smích.'' Fákt vtipný!'' Přestane se smát a zvážní. Přisedne si blíž ke mě a začne konečně mluvit.

    ''Narodila sem se v sirotčinci U Barbossy, protože matka neměla ani na nemocnici... Jakmile se sebrala tak mě tam nechala. Vyrůstala jsem s tetou Ágnes, ale až když mi bylo 6, jsem zjistila, že to je chůva, a ne moje teta. Utekla jsem v 8 letech a od tý doby žiju ... vlastně už nežiju ve svým bytě. A... jmenuju se Elisabeth Craneová a za dva tejdny mi bude 17.'' Podívám se na ní, ale uhne pohledem. Vypadá to, že pláče. '' Podívej se na mě.'' řeknu jí. Otočí se. Má zarudlý oči a po lícní kosti se jí kutálí slza.''Dostanu nás ven z Ghetta, a to slibuju. Vezmi si to oblečení a pojď, tahle stoka snad není všude zabetonovaná, někde vylezem a najdeme východ z Ghetta.'' Ani jsem nedořekl poslední slovo, když se ozvalo strašlivé vytí a hýkáni, které postupně přešlo v nějaký kovový zvuk a najednou ustalo. Jen ozvěna prozrazovala že tu něco vydávalo ten odporný zvuk.