Beautiful Goodbye ¦ oneshots

𝚎𝚞𝚙𝚑𝚘𝚛𝚒𝚊

Stál na útesu a naslouchal zvuku moře. Poslouchal píseň vln, která se rozléhala krajinou. Vnímal jejich příběh. Hlasy racků narušovaly srdcervoucí příběh kapek vody, ale jemu to ani trochu nevadilo. Usmál se a roztáhnul ruce.

Vánek ho hladil po tvářích, sama příroda se totiž chtěla dotknout jeho krásy. Jeho dokonalosti. Osud mu nadělil nesmírnou krásu, až nadpozemskou dalo by se říci. Ale na světě nesmí být nic dokonalé, a proto za svou krásu musel zaplatit vysokou daň. Ano, nebylo to ani trochu spravedlivé, ale na to se ho osud neptal.

Sám chlapec ale neměl o ničem žádné tušení. Nevěděl o tomhle směšném obchodu spravedlnosti a nevěděl ani o své kráse. Celý jeho život byl jedna velká chyba. A právě proto byl tam, kde byl. Zdálo se to jako jediné správné řešení. Nádech a výdech. Jeden jediný pohyb a bude konec. Klid od tohoto věčného utrpení.

„Můžeš alespoň jednou dávat pozor kam jdeš?" ozval se pronikavý hlas, který v jeho uších zněl jako vrzání dveří. Povzdychl si. Byl na toto chování zvyklý. Každý den se totiž opakovalo. V očích ostatních byl jen chybou. Netušil, proč se k němu ale takto chovali. Nic netušil, nikdo mu nic neřekl.

Nahmatal svou hůl a postavil se. Zkontroloval ještě, jestli má na zádech svou tašku, i když si nemohl být jistý, jestli v ní má všechno, a vydal se dál chodbou. Ze všech stran se ozývaly samé posměchy a nadávky, které šly jen těžko ignorovat. Pomalu došel do třídy a posadil se na své místo. Tedy... doufal, že je to jeho místo. Nikdy neměl tu jistotu. Kdykoli se mohl přepočítat.

„Ahoj, jak se dneska máš?" ozval se známý hlas. Chlapec se jen pousmál. Jeho asistent. Připadal si jako malé dítě, ale chápal, že v jeho stavu je asistent více než potřebný. Pokud tedy chtěl chodit do normální školy. Jistě, ve škole pro lidi jako je on by to pro něj bylo mnohem jednodušší, ale on tam nechtěl. Chtěl, aby alespoň něco bylo v jeho životě trochu normální. I když v realitě, když se nad tím zamyslel nebylo normální absolutně nic.

„Fajn." odpověděl prostě. Jeho každodenní odpověď. Ale co měl vlastně říct. I kdyby přiznal, že se mu chce křičet, brečet a kopat do všeho okolo, nebylo by to nic platné. I kdyby se odhodlal říct, že ho jeho spolužáci každý den obtěžují, čemu by to pomohlo. Však ani neví kdo mu každé ráno podkopává nohy, kdo stojí za jeho ztracenými učebnicemi nebo kdo mu rozbil už troje slepecké brýle. A i kdyby to věděl, nikdo by mu nevěřil.

Jeho asistent si jen povzdechl. Už byl na chlapcovu odpověď, která se každé ráno opakovala zvyklý. Proto jen v tichosti seděl vedle chlapce, který měl ruce složené v klíně a díval se do neurčita.

Ze školy odcházel jako poslední, až když měl jistotu, že nikoho nemůže potkat. Lidí měl po celém dnu plné zuby a jediné co chtěl bylo si lehnou do postele se sluchátky v uších. Jen tehdy si připadal, že je úplně normální. Obyčejný kluk, který přišel domů ze školy. Ne ta chyba, kterou se cítil.

Najednou ucítil náraz. Hůl mu vypadla z ruky, stejně tak jeho brýle. Chvíli se vzpamatovával, když si konečně uvědomil, že na něj někdo mluví.

„Jsi v pořádku?" Oči nechal otevřené, i když naprosto nic viděl a nejraději by je zavřel. Ale ten hlas. Ten hlas, který na něj mluvil. Byl to vůbec hlas člověka? Naprosto ho okouzlil. Hluboký medový hlas. Byl si jistý, že kdyby teď stál, nohy by měl jak z rosolu. Nikdy ho žádný hlas takto neokouzlil. A to hlasy byly to jediné a nejdůležitější v jeho životě. Všechny si pamatoval. Ať už to byl hlas náhodného kolemjdoucího, či hlas jeho učitele. Ale žádný nebyl jako tento.

„Není ti nic? Nemám zavolat záchranku? Proč jsem já debil běžel." Poslední větu zamumlal spíše pro sebe, ale chlapec ho i tak slyšel jakoby onen neznámý křičel. Ten hlas mu způsoboval husí kůži po celém těle. Zatřásl hlavou. Uklidni se, nakázal si.