We are Grounders!

Kapitola 5

Clarke byla doopravdy šťastná, když se probudila, jelikož první myšlenka patřila jemu. Věděla, že nic z toho, co se včera událo ke konci rande nebyl sen.

Zvedla mobil, zkontrolovala zprávy a pak se zvedla a když prošla obývákem, zapnula televizi. Unaveně si promnula oči. Rozhodla se dát si ranní sprchu, aby se trochu probudila.

Po těle jí stékala teplá voda a se zavřenýma očima jen poslouchala zprávy, které zrovna vysílaly na CNN.

Vypnula sprchu a když brala do ruky ručník, začali v televizi mluvit o nějakém výbuchu atomové elektrárny v Číně. Nikdy o tom neslyšela, a to jen zmiňovali. Stalo se to zhruba před půl rokem.

Clarke omámeně koukala na televizi. "Jak to, že jsem o tom ještě neslyšela?" řekla si a šla si uvařit celkem dost silnou kávu.

Slyšela z televize, když zrovna uvaděčka zpráv začala dál mluvit: "Necelý měsíc se záření nijak neprojevovalo. Po dalším měsíci začínali umírat lidé a zvířata a uběhl další měsíc, než radiace pronikla na území jiných států. V Evropě už také není bezpečno. Ta je radiací zamořená skoro celá. Je jen otázka času, kdy se dostane i k nám. Uzavírám zprávu s názorem, že Čína tuto záležitost utajovala dost dlouho a když už nikdo nezbyl, aby tuto informaci zatajoval, Evropané se i napříč radiaci snažili upozornit nás ostatní, kteří ještě nejsou zdaleka tak ohroženi. Děkujeme za váš čas. Vláda pracuje na bezpečnostních podmínkách pro nás pro všechny a brzy podáme další informace."

Ozvala se znělka zpráv a Clarke stále držela ještě nevypitou kávu. Nepřítomně hleděla někam za televizi.

"No to snad ne."

"Octavie? viděla jsi zprávy?" Clarke koukala z okna. I když neviděla na její dům, který byl na druhé straně, stejně vypadala, jako by něco vyhlížela. Možná nějakou zelenou mlhu, která nás všechny postupně zničí na prach.

"Ano, a i kdybych je neviděla, tak jako bych je viděla. Mluví o tom snad všude."

"Taky bych řekla, že je to docela a vážná situace pro všechen lid na zemi. Nemyslíš?"

"To rozhodně. Za jak dlouho si myslíš, že to dojde sem?" zeptala se s obavami Octavie. 

"Já vůbec nevím. Jak nám mohli něco takového zatajit? To udělali schválně? Panebože, je mi z toho zle."

"Uklidni se Clarke. Hned jsem u tebe. Jo mimochodem, Bellamy zůstal u tebe??"

"Ne, proč?" vyděšeně pohlédla směrem k jejímu domu, i když ho přes zdi nemohla vidět. 

"Nedošel domů?" 

"Ne."

"Tak to ti neporadím. U mě není. Volat jsi mu nezkoušela?"

"Samozřejmě že jo. Má vypnutý mobil." 

"Zachovej klid Octavie. Určitě má k tomu dobrý důvod."

"Možná ho jen zavolali do služby." 

"Asi jo, ale mohl mi to napsat. Vzhledem k tomu, co se tady děje jsem docela nervózní."

"Neboj, i když tu ta radiace je, my máme nejvíce času. Dala bych tomu možná půl rok."

"Panebože."

"Má cenu jít do školy?" pronesla znuděně. Octavie se navzdory vážné situaci zasmála.

"Myslíš, že někdo dojde? No, to mě zajímá, jdu tam s tebou."

Škola byla skoro prázdná, přišly později, než ostatní a u ředitele se dozvěděli, že poslal všechny domů.

"To je už zapotřebí takových opatření?" usmáli se s Octavii na sebe, ale byl to spíše nervózní úsměv.

"Je to nařízené od ministerstva školství. V tuhle chvíli nefunguje žádná škola, i když lidé stále chodí do práce, obchody mnohdy zejí prázdnotou."

"Zvláštní," pronesla Clarke. 

"V tuhle chvíli bych spíše čekala, že budou obchody přecpané lidmi šířícími paniku." 

"Přesně tak." Souhlasila Octavia. Ředitel jen pokrčil rameny. 

"Vím, že byla vyhlášena karanténa na letištích. Žádné letadlo už odsud nevzlétne a sem nepřilétne."

Clarke si nervózně mnula ruce. "Možná si už každý staví podzemní bunkr." 

"Pane jo... to by bylo potřeba spoustu bunkrů." Všichni tři se zasmáli, pak se rozloučili a Clarke s Octavii vyšly ven.

Cestou domů se ty dvě snažily obvolat Bellamyho, ale nedařilo se jim to. "Nepohádali jste se po tom polibku že ne?" vybafla na ni Octavia hned nato, co dala mobil do kapsy.

"Ne.... počkej, jak to víš??" šťouchla jí do ramene, načež se začala smát. 

"Já vím všechno." Pak dodala: "Viděla jsem vás. Jste krásní."

Clarke nad ní zakývala hlavou. "Jednou tě fakt praštím."

Clarke najednou začala vibrovat kapsa kalhot. Vytáhla mobil a zjistila, že jí volá Bellamy.

"Probůh... konečně, ale proč nevolá tobě?" Ukázala telefonem na Octavii.

"Buď ticho a zvedni to, asi chce mluvit s tebou ty trubko."

"Ahoj Bellamy." 

"Clarke. Tak rád tě slyším. Máš chvíli?" 

"Jistě. O co jde?" 

"Musel jsem odjet a kdybych vám o tom řekl, zabránili byste mi v tom." Stále nechápala, co přesně jí říká, byla skoro jako omámená. 

"Kam odjet?" zeptal se a hlas se jí chvěl.

"Bellamy?!" zvolala po delší odmlce. 

"Do Ruska. Potřebovali vojenské jednotky, pomoct vybudovat karanténu. Poté nás pošlou zpátky."

Jakmile vypnula hovor, podívala se vyděšeně na Octavii.