We are Grounders!

Kapitola 2

Clarke seděla v jídelně a netrpělivě vyhlížela černovlasého kluka, kterého potkala v knihovně. Po dvaceti minutách marného čekání to nakonec vzdala, v rychlosti dojedla oběd a vrátila se na odpolední přednášku. Celé odpoledne nadávala sama sobě, že si snad jen na chvilku pomyslela, že by právě tohle mohl být ten někdo, o kom mluvila Octavia předešlého dne.

Ještě to odpoledne po škole vyrazila do baru za Octavii, potřebovala se někomu vypovídat. A taky měla dneska chuť na něco ostřejšího.

„Clarke," zvolala Octavia, sotva Clarke vešla do baru.

„Co si dáš dneska?"

„Dneska jako obvykle, O." Octavia přikývla a začala míchat drink.

„Dvojitý plameňák pro Clarke," zvolala Octavia a postavila před Clarke sklenici s jasně růžovým drinkem.

„Dneska vypadáš snad ještě hůř než včera," podotkla Octavia. Clarke se jen bláznivě zakřenila a usrkla si ze sklenky, na to se Octavia pousmála a začala leštit skleničky.

Po zbytek večera, se Octavia snažila všemožnými způsoby upozornit Clarke na množství pohledných mladíků v baru. Pořád si stála za tím, že Clarke potřebuje ke svému štěstí kluka. No bohužel Clarke poslední dva roky působila jako pořádný suchar, je tomu tak od té doby co se ošklivě rozešla se svým bývalým přítelem Finnem a naneštěstí se několik dní poté stala autonehoda, při které Finn zemřel, a ona si to dávala za vinu. Od té doby žádného jiného kluka neměla.

Další den seděla Clarke v knihovně s tou samou knihou, kterou předešlý den s nezájmem odložila zpět do regálu.

„Měl jsem pravdu, že?" naproti ní si sedl ten tmavovlasý kluk ze včerejšího dne.

„A jako v čem?" odsekla Clarke.

„Je to dobrá kniha." Odpověděl.

„Hmm," zamručela Clarke.

„Ty jsi jako nějaký knižní přízrak nebo co?" zeptala se s opovržením v hlase.

„Knižní přízrak?"

„No, včera ses tu objevil z čista jasna. Pak jsi řekl uvidíme se na obědě, ale tam jsi nebyl. A dneska jsi zase tu."

„A ty jsi snad na mě čekala?" zeptal se kluk s šibalským úsměvem.

„Pche, nevěř si tolik," odsekla mu. Vstala, vrátila knihu do regálu a odešla.

Clarke zazvonil telefon, během hodiny už asi po třetí, volala Octavia. Není se čemu divit, když se Clarke už několik dní neobjevila ani ve škole ani v baru. Clarke se snažila zvonění ignorovat, ale moc jí to nešlo. Natáhla se tedy pro mobil a zvedla ho.

„Co se děje?" zeptala se otráveně.

„Clarke, ty žiješ..." zasmála se Octavie.

„Očividně," zamumlala Clarke.

„Tak potom nechápu, proč jsi ještě nedorazila?" zeptala se Octavia.

„Nedorazila kam?"

„Copak jsi zapomněla co je dneska za den?"

„Co je dneska za den?" zeptala se Clarke.

„Dneska je pátek, máme holčičí večer." odpověděla Octavia.

„Octavie, dneska nemám náladu,"

„Ty nemáš náladu už dlouho," zasmála se Octavia do telefonu.

„Takže koukej zvednout zadek, čekáme na tebe před domem." s těmito slovy ukončila Octavia hovor.

Clarke vykoukla z okna. Stála tam Octavia, její dvojče Penellope a jejich společná kamarádka Raven, která studovala školu společně s Benem. Clarke se oblékla a pak s děvčaty vyrazily do baru, kde pracovala Octavia. Skoro celý večer, se k samotnému úžasu Clarke, dobře bavily. Když se večer přehoupl přes půlnoc, Octavia poprosila Penny, aby zavolala jejich bratrovy, který před nedávnem dokončil vojenskou školu a vrátil se domů. A jelikož všechny čtyři pily, potřebovaly odvoz. Mezitím co čekaly na odvoz, Clarke vyprávěla Raven a dvojčatům o záhadném klukovi z knihovny.

„No tak Clarke, vážně jsi mu řekla ať si tolik nevěří?" zeptala se Raven.

„Jo, vážně jsem mu to řekla..." usrkla si drinku.

„Mohla bys nám ho popsat trochu víc, černovlasý s širokým úsměvem je dost obecný pojem." podotkla Octavia.

„No, vypadal asi..." Clarke se zarazila a zahleděla se ke dveřím.

„Bože," vyhrkla.

„Co?" zeptaly se kamarádky jednohlasně.

„To je on." ukázala na černovlasého kluka v kožené bundě, který mířil přímo k jejich stolu. Octavia a Penny se na sebe nechápavě podívaly.

„Jsi si jistá, že je to on?" zeptala se Penny. Clarke odpověděla, že si víc jistá už být nemůže, na to se dvojčata začala smát.

„Smím se zeptat, čemu se smějete?" ozval se kluk, který mezitím dorazil ke stolu.

„Do toho ti nic není," odsekla Clarke.

„Ale mi už se známe, nemám pravdu," kluk se šibalsky usmál, ale Clarke se ho snažila ignorovat. Dvojčata se konečně přestala smát.

„Výborně, už jste se uklidnily." řekl směrem k Octavii a Penny.

„Takže můžeme jet."

„Moment, cože?" zeptala se Clarke.

„No, pokud se nepletu, jsem váš odvoz. A mimochodem jmenuju se Bellamy." řekl, zvedl se a zamířil ke vchodovým dveřím.

Clarke zůstala sedět jako opařená. Nemohla uvěřit vlastním uším. Tak tohle je Bellamy. Clarke věděla, že mají dvojčata staršího bratra, ale nikdy ho nepoznala, protože studoval internátní vojenskou školu. Bellamy celou cestu pozoroval Clarke ve zpětném zrcátku. Když vysadili Raven, zamířili k domu Clarke, který byl jen kousek od toho jejich. Clarke se rozloučila s dvojčaty, vystoupila a pak jen sledovala Bellamyho auto, jak mizí v zatáčce. A v té chvíli jí hlavou běžely tisíce myšlenek.