Dylan Parker odmítl pomoct svému otci s jeho špinavou prací, a s úmyslem utéct od své minulosti a rodiny se odstěhoval. Jeho rodina je mocná a nezabere jim moc času ho zase najít. Od základů změnil svůj život a přidal se ke kriminálce, aby mohl tak...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
CLAUDIA
Celou noc jsem nezamhouřila očima, bála jsem se usnout. Nevydržela jsem ležel v posteli ani pět vteřin, celou noc jsem strávila u okna na parapetu a dělala si jeden čaj za druhým.
Pro někoho by bylo nemožné prosedět celou noc u okna a ani nespat, ale já prostě nemohla. Brzy ráno jsem se osprchovala a na mé tmavé kruhy pod očima nanesla trochu korektoru. Štípla jsem se do tváří, abych aspoň nabrala trochu barvy a okolo půl sedmé se vydala do práce. Musela jsem se zaměstnat a nemyslet na to, že pode mnou někoho zavraždili.
Spěchala jsem tmavými uličkami k metru a snad na každém metru se paranoidně rozhlížela, jestli mě náhodou někdo nesleduje. Nebyla jsem jediná kdo takhle brzy vyrazil do práce, potkávala jsem spoustu lidí ať už v oblekách nebo v civilu.
Už mi jen zbývalo projít podchodem, za kterým se nacházela zastávka metra. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale jinou cestou se jít prostě nedalo. Z hluboka jsem se nadechla a sešla schody dolu.
Bylo to tam strašidelné, poblikávající světla, grafity na zdech. Rychlím krokem jsem mířila podchodem a modlila se ať už jsem nahoře. Ovšem že jsem v podchodu právě teď byla sama. Zničehonic jsem za sebou uslyšela, jak za mnou někdo utíká. Zalapala jsem po dechu a rozeběhla se po schodech nahoru ke stanici.
Když už jsem před sebou viděla davy lidí a stanici metra, tak jsem se uklidnila, ale nestihla jsem včas zastavit abych do někoho nestrčila. Narazila jsem do pevné hrudě a nosem se o ní bouchla a povalila nás oba na zem. Párkrát jsem zamrkala a prohlédla si dotyčného, kterého jsem svou nešikovností srazila k zemi. Vytřeštila jsem oči, když pode mnou ležel muž v uniformě. Možná bych se cítila míň trapně, kdyby ten muž pode mnou nebyl ten strážník co mě včera vyslýchal u mě doma.
"Panebože, hrozně se omlouvám," vyrazila jsem ze sebe a stoupla si rychle na nohy.
"Neřek bych, že máte takovou sílu, Claudie," řekl pobaveným hlasem a mě překvapilo, že není naštvaný. On si mě pamatuje?
"Fakticky se omlouvám, že jsem do vás takhle vrazila," omluvila jsem se mu znovu. Najednou jeho obličej zvážněl a chvilku si mě prohlížel.
"Utíkala jste před někým?" zeptal se.
"Ano, teda ne tak úplně, nevím," vydechla jsem,"asi to nic nebylo."
"Spala jste vůbec? A pravdu." řekl a já se dívala do jeho očí, najednou jako kdybych mu nemohla zalhat.
"Nespala jsem," povzdychla jsem si a odvrátila pohled jinam.
"Kam máte teď namířeno?"
"Do práce."
"Zbláznila jste se? Proč jste si nevzala volno?" ostře se nadechl.
"Já prostě nemůžu sedět doma a nic nedělat," otočila jsem hlavu zpátky k němu, "blázním z toho, musím se nějak zabavit."
"Ty prášky vám nezabírají?" zeptal se.
"Nevím, ještě jsem je neměla," pokrčila jsem rameny. Povzdychl si a díval se mi do očí. Pak se otočil a udělal pár kroků pryč ode mě. On odchází bez rozloučení? Najednou se zastavil a otočil se zpátky na mě.
"Pojďte," pokynul hlavou před sebe.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se ho zmateně.
"Potřebujete trochu kafe, já taky," díval se na mě a já se nakonec rozešla směrem k němu. Spokojeně se pousmál a šli jsme bok po boku.
-
"Co si dáte?" zeptal se mě prodavač za pultem.
"Vanilkové latte, prosím," pousmála jsem se na něj.
"Já si dám velký černý kafe, dohromady," ozval se za mnou hlas strážníka, nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Zaplatil za nás oba a řekl mi, ať jdu zatím vybrat stůl a počkám tam na něj.
Šla jsem útulnou kavárnou a hledala volné místo. Kavárna byla zařízená v krémových a hnědých barvách. Všude byly dřevěné doplňky, polštářky a různé gauče, všechen nábytek byl taky dřevěný. Když jsem uviděla prázdný stůl, tak jsem k němu došla, svlékla si kabát a posadila se. Během chvilky ke mně došel i on, položil přede mě kelímek a sedl si ke stolu.
"Děkuju, nemusel jste," poděkovala jsem mu za kafe. Jen nad tím mávnul rukou a mě došlo, že má na sobě uniformu, asi musí být zrovna v práci, "nebudete mít v práci problém z toho, že jste mě vzal do kavárny, strážníku?" zeptala jsem se ho. Ušklíbnul se.
"Můžeme si tykat, jestli chcete," díval se mi do tváře.
"Claudie," natáhla jsem ruku nesměle k němu.
"Dylan," řekl a potřásl si se mnou rukou, "a nebude z toho žádnej problém, už mi skončila šichta."
"Dobře," přikývla jsem a dřívkem si zamíchala latte.
"Co si dělala celou noc, když si nespala?" zeptal se náhle. Zřejmě lidi rád vyslýchá.
"Seděla jsem u okna a pila čaj."
"Celou noc?" nadzvedl obočí a já přikývla.
"Bude to někdy lepší?" vyhrkla jsem, "Jako budu se někdy cítit líp?"
"Budeš, jen tomu musíš dát čas, to co si prožila bylo dost traumatizující," řekl klidným, uklidňujícím hlasem. Napila jsem se kafe a položila ho zpátky na stůl.
"Našel už si někoho mrtvýho?" zeptala jsem se ho opatrně.
"Už hodněkrát, poprvý to bylo hrozný, ale cítil jsem se líp, když jsem pomohl dopadnout vraha," řekl a taky se napil. Přikývla jsem a znovu se napila.
"Možná si vezmu pár dní volno z práce, už dlouho jsem ho neměla," řekla jsem.
"Bude ti líp, uvidíš."
"A budu hledat nějaký rozptýlení," pousměju se.
"Možná bych tim rozptýlením mohl bejt já," řekl, "aspoň bych mohl líp dohlížet na ten případ a tebe. Svědky musíme chránit."
Pokud se vám kapitola líbila, tak prosím hvězdičkujte, komentujte a sdílejte povídku dál.
