Go away! Please

♥7♥

Převalila jsem se na druhý bok a vydechla všechen vzduch, který jsem v sobě měla. Už se tu převaluju nejméně tři hodiny. Možná bych usnula, kdybych se toho nebála. Bojím se, že se zase probudím a Styles se bude nade mnou sklánět a bude z něho táhnout tvrdý alkohol. Vím, že na gauči leží Niall, ale co kdyby ho nic neprobudilo?! No dobře, asi třikrát se probudil, jelikož jsem si jenom odkašlala, takže by ho Harry asi vzbudil. Ale co když ne?! Možná za to opravdu Styles nemohl a mohl za to alkohol, ale co když se zase napije a zase mu hrábne?

Vzala jsem si svůj mobil a trochu se zamračila na zprávu, která mi přišla od neznámého čísla. Už tady je docela dlouho, jelikož mi přišla kolem desáté hodiny a už jsou dvě hodiny. Rychle jí otevřu a nadzvednu jedno obočí. Podívám se na Nialla, který pořád spí a začnu naťukávat odpověď.

Neznámé číslo: Ahoj...○○○

Já: Promiň, asi sis spletl/a číslo...○○○

Neznámé číslo: Ne, Tess... Tady Zayn, kde jste? Zvoním tu na váš byt, ale nikdo mi neotevírá! :P○○○

Já: Počkat?! Zayne?!○○○

Neznámé číslo: Ano, sestřičko?○○○

Já: Co tady děláš? Teda spíš, co děláš tam?! :O○○○

Neznámé číslo: Hele, okamžitě otevři, jinak to vyrazím! :D○○○

Já: To nepůjde, už tam nebydlím a rodiče asi taky ne...○○○

Neznámé číslo: A kde jsi?! Odepiš!○○○

Srdce mi buší jak o závod a já si musím sednout do předklonu, abych se mohla lépe nadechnout. Můžete mi někdo říct, co dělá brácha ve dvě hodiny v noci v NY?! Neukázal se tady tak dlouho a najednou jen tak přijede? Rychle mu odepíšu na SMS a vstanu z postele. Rozsvítím lampičku a podívám se na Nialla, který se zamračí a po chvíli otevře svoje oči. „Co děláš?!“ zavrčí na mě o dost hrubším hlasem, než obvykle a já se na něj usměju. Pořád ještě rozmrkává to světlo, co se najednou rozlinulo po pokoji.

„J-já, musím ven.“ Řeknu rychle a natáhnu si přes svoje tílko rolákový svetr, přes který si pak hodím ještě kabát. Nohy nechám jen v šortkách a vlasy si pročísnu a dám do vysokého ohonu.

„Počkat, nemůžeš jít teď ven, kolik je?“ pořád se mračí, kvůli dávce světla, co způsobuje lampička na nočním stolku. Posadí se, čímž mu z těla sklouzne deka a já znova uvidím jeho tělo jen v boxerkách. Nějak to ale nevnímám, jelikož myslím jen na svého brášku. Ani nevíte, jakou radost z toho mám, jelikož jsem ho opravdu dlouho neviděla. Vlastně už je to pět let. Kromě nějakých SMS, balíčku a volání jsem s ním kontakt neměla. Vždy, když jsem mu chtěla zavolat nazpátek, tak to nešlo, nebo mi to nezvedal.

„Já musím.“ Řeknu rázně a k tomu ještě přikývnu, jako bych přesvědčovala sama sebe. Opravdu ho tam nemůžu nechat čekat. Chci ho vidět.

„Proč?“ zamračí se a vstane, aby mě když tak mohl chytit. Nejdřív se na něj jenom podívám, než odpovím, protože ani nevím, proč tam jdu. Měla jsem ho seřvat a né mu napsat, kde jsem. Celou dobu mi nechtěl říct, kde je a to mi slíbil, že se pro mě vrátí jenže… Chybí mi.

„Brácha.“ Řeknu, jelikož jsem ani po delší odmlce nevěděla, co mu mám říct.

„Ty máš bráchu?“ řekne zaraženě a já přikývnu. Nikdy jsem se nikomu, kromě Tylera, nezmiňovala o Zaynovi. Moc jsem o něm nemluvila, jelikož mě zklamal. Vím, že chtěl lepší život se svou přítelkyní, jenom se mnou mohl udržet více kontaktu, než semnou držel.