LIŠČÍ POHÁDKA

ŘÍŠE JARA: Audience u královny

To matka vládne dítkům jara. Skřítka stejně veselá a hravá, jako celý její lid. Stejným dílem jak rozvernost se v ní laskavost a moudrost pojí. To Matka jara v čele kočovného lidu stojí.

I stalo se hned další ráno, že je lišče před ní zváno, stejně jako cháska zimy. By rozhodla matka, co bude s nimi.
Jen Vránička, ač též zvána, ta nikde není! V prázdnu země se zrodila a prázdno halí ji pláštěm zapomnění.

Klečí prosebníci před matkou, její bříško požehnaně nad nimi se klene. Jaro k zrození připravené. Olejem natřené, zářivou hlinkou celé pokreslené. Kulaté a hladké, jak klenba chrámu. V šátcích barevné sukně, v barevném stanu.

-

"Mluvte poutníci, co přivádí vás na tyto kamenité břehy? V zemi, kde včera nebylo ještě nic? A zítra bude všeho dosti, ba i víc!" optala se laskavě Matka cizinců.

Před všechny i před lišče vedral se jeden z tvorů zimy. Včera právě on nejvíce ze všech reptal. Dnes, když průvodce zavrhli, se jmenoval vůdcem zimní chásky. Připraven urvat vše co zvládne z nové země.

"Slyšel jsme že národ jara je nejroztodivnější ze všeho kouzelného lidu. Národ který nezná bídu. A slyšeli jsme mnohem víc."

"To slyšeli jste dobře, vše je to pravda čirá. V roztodivnosti světa je naše víra," přikývla matka.

"Že každý svobodu má plně. Věřít svým názorům, žit po své touze. Že ni tvůj lid neomezuje se na mírné pouze. Že i tací tu jsou, co v prolití krve jiných nejsou nevině?"

"Nesoudíme tvory za původ jejich. Ni bolest co v nich dříme. Naše hodnoty jsou jiné! Radost a láska, jsou hodnoty o nichž sníme," přikývla.

"Pak je naše prosba matce jara, i tvému lidu rozmarnému, přijmi i nás k lidu svému. Chceme tu žít v jaru. Ale též chceme dodržovat prastarý náš zvyk, ze země mrazu, ctít hodnoty co od tama máme. By zachoval si svého ducha ze zimy vzešlý lid. Nezemřeli tradice co známe!" přednesl válečník zimy.

S povzdechem a smutkem k nim matka hledí. Zná jejich bídu i trýzeň jejich světa. Ctí všechny jak dítka svá vlastní. A po tváři ji sklouzla první slza.

"Dáme vám jídla dosti," zašeptala s rozmyslem. "Však čeká vás cesta do hor, zpět. Ve smutku vás pouštím, bez radosti, že pro vás není můj jara svět. Ještě dnes opustíte tábor náš! Tak rozhodla paní jara. Váš průvodce už čeká vás!"

Stanem rozlehl se jejich křik a vztek. Proklínají, zuby cení. Nad nespravedlností a tvrdostí matky jara vztekem klejí. Že ač to popírá, tvory zimy nenávidí.

Marně. Matka pláče jak ven jeden po druhém se trousí. Mlčí, chápe jejich smutek.

"A co ty? Mládě malé," zastaví liščí děvčátko co odchází jako poslední. "Proč přišlas ty, jsi toho znalé?"

"Ne z hladu. Ne z kruté země," omlouvá se děvčátko že paní ruší. "To lišák... hvězdy..." znejistí, "Dostala se zpráva ke mně, že v zemi skřítků se kouzla učí! ... Jen to," omluvně ustoupilo ke vstupu stanu. "Hlad ni trýzeň mne nemučí! Nemám důvod závažnější, nežli oni, proč tu být," poklonilo se.

Matka se tomu zvonivě zasmála.

"Tebe já ráda příjmu ve svůj lid!" pokynula ji ať přijde blíže. "Buď další dítko mé!"

"Oni měli hlad a já ne?!!" zastaví se lišče nechápavě. "Proč nepomoci tedy raději jim?"

Matka chápavě přikývla a opřela se do podušek.

"Jsi hodné, dítě mé. Ale nemohu pomoci tomu, kdo odmítá vstoupit do mého domu. Chtějí bohatost jara, ale zároveň žít zimu! Ale právě bílá mrazu krutá zem, je zvyků jejich původem. To zem určuje zvyk a ty pak toho místa řád. To jejich zvyk působí jim jejich krutost, hlad. Přijmout je sem, by byl mé země pád.

Ač pravdou je, že nelze žít dlouho v zemi jara zvyky zimy. Jak šel by čas, zapomněli by na tradice co přišli s nimi. A začali by, jak mi, ctít radost, jara smích. Nakonec by zrodilo se opět jaro, a to přímo v nich!

Pamatuj dítě.
Zvyky určuje si sama zem. Je zbytečné cízí zvyky tahat sem a měnit přirozený řád. Když ten zimní by tu stejně potkal pád. Až ze svých srdcí pustí vztek svůj a hlad. Pak mají šanci snad, že i v jejich zemi bude se jim žíti lépe. A to kdekoliv na širém světě."

-

Pravila matka s láskou moudré ženy. V poduškách hlavu složí, znavena. A pláč roztřese ji ramena, že musela ubohé ty tvory, hnát zpět v osamělé hory. Nebudou bloudit dlouho, zima zpět si je zavolá.
Usíná královna říše jara, milovaná všema, a přesto sama.