LIŠČÍ POHÁDKA

SVĚT LIDÍ: Hvězdy

Byla hluboká noc, kdy spalo každé z měst. I holčičky malé. Ty chodí spát dříve přec.
Snad? Však jedna nespala. Okenice otevřela, noc k sobě přizvala. I hvězdy z hůry, co mnohých věcí znalé.
Na tisíce jich bylo, zdobila celá nebesa. Koho by to neokouzlilo? Dívenka ani nehlesla.
Co za dne jen jak pohádka zní, to s nocí se snadněji uvěří.
Po kouzlech touží děvčátko malé.

-

„Hvězdičky, jste tak nádherné, až kouzelné. Co od vás? Od vás bych se mohla učit kouzla znát?" prosila noc.

„Možná, jednou snad? Jsme vzdaléné více než se zdá! Pro člověka je to cesta obtížná!" zajiskřil ji v odpověď sříbrný hlas jedné z nich.

Děvčatko si povzdechlo a přikývlo.
„Hory jsou blíže. Tam mne lišák zval. Kouzla by mne prý učíval. Od vás je vidět více než vidím zdola. Poraďte mi. Mám jít když mne lišák volá?"

„Liščí stopou se jen lišky plíží. Jít jejich cestou tě s nimy příliš sblíží!" varovali ji vzdálená světýlka.

„A co znamená liškou být?" nedalo se odradit  zvědavé děvčátko.

„Mít šibalství, radost, vtip. Vzít si co budeš chtít!"

„Tak liškou budu! Chci zkusit tou cestou jít. Však se mohu vrátit, když bude zle!" souhlasila.

„Odpověď zní ne!" protestovaly hvězdy. „Z každou z cest se to tak má! Jen jednou člověk chodívá. Žádná z cest nevede zpět. Pamatuj malá, tak funguje váš svět!"

„Dnes jsem šla k lesu a vrátila jsem se zase sem!" nechápalo děvčátko.

„To se zdá ti jen! Cesta není směr! Cesta není cíl! Cesta JE PŘÍBĚH, co poutník si na ni procítil. Lišáka bys nepotkala. Nejít dneska tam, teď bys spala.
Já radu ti dám, poslouchej - každá cesta pouze vpřed vždy kráčí. Cestou zpět nikdo vzpomínky nepoztrácí! Cesta tě mění! A to bez vyzvobození!"

„Mám tedy zůstat v městě? Jak říkají mi velcí. V bezpečí?" pohopilo smutně děvčátko. Každý ji říkal, aby byla opatrná a držela se doma.

„To se pleteš malá! Zůstat je cesta, stejně jako v hory jít. Když zůstaneš, příběh volíš jiný. Ani tento výběr není nevinný! Naopak nejít - v tom je viny víc. Je to strach! Volba neprožít si nic. Po čem toužíš, to si odepřít!"

„Co tedy mám udělat?"

„To nemohou hvězdy znát."

„Můžeš mi prosím poradit?"

„Svému srdci naslouchej, kým a kde chceš být."

„Mám strach jít. Je tam tma. Kdo ví co mne v lese čeká?"

„Každá cesta je tu pro člověka! Je dobré opatrná být, ale ne úkryt se, ve strachu žít.

„Než půjdu, větší bych snad měla být?" zamýšlelo se děvčátko.

„Ano. Snad. Však každá cesta tě jen chvíli zve! Dnes máš pozvání, už zítra se ti uzavře! Musíš hned, chceš-li jít!"

„A nebude ta cesta těžká moc?" znejistěla.

„Bude. Je to lesem a je noc! A v horách bude hůře. Buď odvážná, nepodléhej strachu stvůře! Jdi!" vyslala ji zvonivě hvězda.

-

Děvčátko vylezlo na okno a vyběhlo do ulice. K lesu spěchá. A neví, že nevrátí se více. Stoupá svahem, v tmavý les vkročí. Jde stopou liščí.
Co přinese ji hodina příští?
Slepě klopýtat přes kořeny stromů. Snad by se i vrátit chtěla domů, ale dávno neví kudy. Jde liščí cestou, s liščím zrakem, poslouchá už liščí pudy. Lesem do hor stoupá.
Ta holka malá hloupá.