LIŠČÍ POHÁDKA

VRANÍ KRAJ: Vrána

Ostré a chladné jsou vrcholky skal. Není tu nikoho, kdo by se ptal, co dělá tu holčička malá? Není tu nikoho, jen ona, sama. Košilka od skal již rozedrána. Chladem ji zrudly zkřehly údy. Přestože nikým nepozvána, tvrdohlavě šplhá v hůry. Bledé slunko nad štíty vzchází. Nehřeje, jen do očí září. Proč dívenku malou nikdo neprovází, v krajině kde jsou jen chladné skály?
Černý kámen a zbytky suché trávy. A nad hlavou krakájí vrány.

  -

„Krá," křičely dolů na děvčátko. „Krá, to není země tvá! Vrá! Vrá, jen nás vrány zná!  Kdo příchází, toho roztrhá! Vránám rozdá, rozklová!"

Děvčátko vzhlédla ke vzdálenému vrcholku. Čněl nad krajinou varovně jako kostnatý prst. Nepřístupně příkrý. A okolo zlostně poletovali ukřičení černí ptáci.

„Musím se dostat do kouzelné země," vysvětlilo unaveně. Bylo vyčerpané šplháním, ale stále se nevzdávalo. Ostré skaliska ji rozdírali ruce i nohy do krve. Každý krok se měnil v bolest. Ale největší bolest měla v sobě. Hlad a vyčerpání svíraly to křehké tělíčko. Znovu se zastavila, ani už neměla sílu vzhlédnout. A před ní se rozprostírala jen nekonečný kamenitý svah.

„Krá," křičeli na ni vrány. „Krá, to není země tvá. Hloupá holka tvrdohlavá! Zde každá z cest jen končívá! Marná snaha tvá! Cesta tě rozklová!" smály se vrány její zatvrzelosti.

„Musím se naučit kouzlit." S žalostným kňouráním šplhalo tam, kde tušilo vrcholek.

„Krá! Krá! Kdo to mládě zná? Kdo se pozeptá! Kdo první rozklová?!" Pokřikovali po sobě vrány.

Děvčátko konečně vyšplhalo až pod vrcholek skály a ztěžka se pod ní posadila. Dál jít nemohla. Bez křídel ne. Rozbrečela se vyčerpáním, hladem i slabostí. Schoulená, svírala pažemi kolena, chránila zbytky tepla. Její oblečení, roztrhané a špinavé od skal ji nechránilo proti chladnému větru.

Nedaleko usedla jedna z vran a černým okem zvědavě pohlédlo na vetřelce.

„Vrá! Vránička se ptá! Co ty jsi ty za tvora? Tak tvrdohlavá!"

Dvěčátko pokrčilo rameny.  „Kdo jsem já! To snad lišák zná!"

„Drzá a zvědavá! Liščí štěně! To zaručeně!" Vykřikla nenávistně.

„Nejsem liščí stěně," odporovalo pološeptem.

„Však vídím že jsi! Liščí štěně! Byť nezrozeně, ni původem svým, ni z liščí nory. Však srdcem svým i myslí - ANO! Liška sedí pod skalou, dej si pozor na krk vráno!" natočila podezíravě hlavu.

„V zemi kouzel, dál musím jít!" vysvětlilo, ale stále nemělo dost sil se zvednout.

„V zemi vran lze jen vzpomínat, o cestách marně snít! Zde všechny končí. Odsud žádný cesty nezná! Odsud se odejít lišče nedá!"

„Krá!" zakřičeli vrány nad jejich hlavami. „Krá, kdo to lišče ohlodá! Více míst již nepozná! Nezvaná! Drzá! Bude má!" začali se přit.

Děvčátko se opřelo o skálu a podívalo se do dálky. Vrcholky hor zbravené dálkou v odstín fialové. A dole jen oblaka. Její svět zůstal tam někde hluboko dole. Jako by vylezla až na samotné nebe.

„Je tu krásně!" vydechla úžasem.

„Vraní zem je zlá! Hladová! Vše ohlodá!! Tak vše tu končívá!" protestovaly poletující vrány.

„Potkala vrána lišku nepozvanou. Ve vraní zemi, pod vraní skalou!" přerušilo děvčátko krákoravé tesknění ptáků. „To zní jako začátek pohádky!"

„V zemi kde prázdno jen!" odporovala vrána.

„Začíná příběh plný kouzel, je jako sen," dodalo to podivné liščí štěně.

„Z hladu a zimy liška šílená," zakrákoral posměvačně pták.

„Právě tím hladem všechno začíná," vysvětlilo děvčátko.

„Ač kosti zdobí příkrou stráň, poutníka co rozklován?" protestovala vrána. „Odsud není žádných cest!"

„Pak nech se vráno liškou vést!" nabídla holčička ptáku. Výhled, který tak okouzloval jako naschvál zmizel v mlze husté jako mléko.

"Tvá drzost, liško, v nebe volá! Že mládě jak ty kraj vraní zdolá? Že oputíš tuto zem? Pak mi ty sama buďiž průvodcem! Kha Ha Ha!" rozesmála se vrána.

„Tak pojď," zvedlo se děvčátko rozhodně. „Kdo tu cestu první zdolá? Já slyším, kraj kouzel, už mne volá!" rozeběhlo se ze stráně do mlhy. A ta zahalila její tělo do spirál svých závojů. Její chlad pokryl drobné tělíčko bělavou srstí.

„Krá, krá, z mlhy zrozená! Liška bělavá!  Zakřičeli poděšeně vrány a rozletěli se v kruzích nad skálou. A v letu volaly na svou sestru sedící ještě u úpatí skály. „Ztracená! Vrá! Vrá! Vraníčko cos provedla! Tebou stvořená! Z prázdna počatá! To je navždy vina tvá! Budiž ty prokletá!"

Ale ta je neposlouchala. Zamávala černými křídly a následovala děvčátko do mlhy.

-

Mlhou slézá mládě liščí. Co přinese ji osud příští? Mlha halí další krok. Slepě bloudí poutníci. Hodinu, den či celý rok? Kdo zůstal vzadu? Kdo kráčí vpředu na špici? Kde příkrý sráz ti kosti zláme? Do hlubokých strží se trhá svah. Kde skončí drzé mládě? Což může projít zemí vran? Překonat ten z prázdna strach? Těžko, musím řici v pravdě.