LIŠČÍ POHÁDKA

VRANÍ KRAJ: Řeka

 Krunýř ledu řeku svírá. Vše mrazem zkamenělo. Bílá pláň, šedivé nebe. Kraj bez slunka kde všechno zebe. Sníh pokrývá zem jak rubáš chladné tělo. Tu mrtvou zem, suť kamenů a ledu, těžko někdo vzbudí. A vítr kvílí, studí.
Z hor schází karavana unavených tvorů. Po skalnaté stráni kráčí dolů. V předu bílá liška, děvčátko malé. Cesty těžko znalé. Za ní tvorové zimy, co smrti slouží! Zuby cení, drápy skřípou, hlad je souží. Nikdo nevěří druhu svému, co vedle kráčí. Zbídačelí rváči.

-

"Tady není jaro!" rozhlíží se tvorové zimy po řece sevřenou v ledový krunýř.
"Přijde, stačí počkat málo," posadilo se liščí děvčátko unaveně na kamenitý břeh. "Zítra či další den. Roztát nakonec musí každá zem," přesvědčuje je. Usmívá se, na jaro se těší. A v očích ji žhnou plamínky od radosti.

Přešla noc.
"Kdy přijde jaro?" ptá se vlk. Karavana z hladu vztekle oči mhouří.
"To mi není známo," pokrčí lišče rameny. "Musíme počkat. Vše co bylo třeba, již jsme udělali," vysvětluje trpělivě.
"Jaro je někde v dáli," zaúpěly žalostně tvorové zimy.
"Ne! Ne zde ve vraním kraji!" vysmívá se černá vrána. "Jen prázdno! A smrt vás sloví!"
"Jaro všechno změní," slibuje děvčátko přesvědčeně. Na břehu sedí, na řeku hledí. Usmívá se, čeká.
Tvorové zimy obchází okolo. Hladoví! Odvahu zardousit lišče ještě nemaji.

Přešla noc.
"Tady říše jara není!" protestuje vlk. Karavana kvílí, vztekle obchází kolem řeky.
"Dnes ještě ne, ale to se změní!" trvá na svém liška.
"Hlad nás tady ztrápí," protestují tvorové zimy.
"V zemi vran se každý ztratí!" vysmívá se vrána. "Zde končí totiž i poslední z cest."
"Vránou nenechte se vést!" nesouhlasí děvčátko šeptem. Samo má již hlad a zesláblo.
Na břehu sedí. Na řeku tvrdohlavě hledí. Ještě se usmívá, čeká.
Tvorové zimy zuby skřípou, hlad je krouší. Odvahu zardousit lišče sbírají.
"Zíta! Zítra z rána!" šeptem si slibují.

Přešla noc.
Tvorové zimy k liščeti se plíží. Své zuby cení. Dnes konečně zaženou hlad. Než půjdou do hor hledat cestu zpět, do své kruté země, kde se zrodili. Už jen poslední krok jim zbývá.
Lišče si jich nevšímá, hledí k šedým mrakům. Protrhávají se? Zdá se. Snad. Věří tomu. Ona nevrátí se domů. Ještě se nechce vracet zpět. 

-

Jak by jaro vidět mohly, tvrové zimou zmohlí, když  v srdci mají jenom led. Do morku kostí zmrzlý svět, jediné čemu jejich oči věří. A venku sněží, stále ještě sněží! 

A pak v tom chladu zazní smích. Tak lehký, jak jen radost zvoní. Pod tím smíchem křehne sníh. A vlhko kraj  provoní. 

"Což jaro nevidíte? Neslyšíte jeho zpěv?" ptá se tvorů zimy.  

Ti ztuhlí  jako šeré stíny. Drápy, zuby, krutý zjev. Marně hledí do bílého kraje.

"Na co si to lišče hraje?" vrčí vespol nechápavě. Okolo jen bílé pláně. A sníh kol jenom leží. A sněží. Stále sněží.

"Ne v dál, ale pod své tlapy hleďte! Pohleďte sem, dolů! Malý klíček co odemyká zem! Jaro nalezli jsme spolu."  Děvčátko se k zemi skloní.

A zelený lístek křehký, smělý, jarem voní.