Zimní pírka 2019 (HP FF) ✔

5. pírko (Harry a Severus)

Skoro běžel, jinak by si to rozmyslel. Severusovo odmítnutí z poslední návštěvy ho sice stále pálilo tak, že se mnohdy až zalykal, když si na to vzpomněl, ale přesto ukrajoval vzdálenost do sklepení ráznými kroky, aby si to snad nerozmyslel. Porušoval společenské dekorum už proto, že se předem neohlásil, ale nechtěl mu dát šanci odmítnout. Měl však dost rozumu k tomu, aby k němu nevtrhl krbem.

Ostré zaklepání rozrazilo ticho sklepení, ve němž i pochodně jako by se bály praskat a ve svých držácích hořely naprosto beze zvuku. Skřípot dveří, jenž se ozval vzápětí, Harrymu rozbušil srdce. Hleděl někam dolů, kde pod rozevlátým hábitem spíše tušil, než viděl, černé boty mistra lektvarů. Musel se zhluboka nadechnout, aby dokázal zdvihnout zrak. Onyxová černota ho zajala do objetí, emoce zračící se v ní ho vítaly, i když obličej se tvářil stejně stroze jako kamenná podlaha

„Co tu chceš?" vydechl Severus nezdvořile, ale Harryho to neodradilo. Věděl, že to nemyslí tak zle, jako se tváří. Už znal způsob ochrany, který si lektvarista osvojil.

„Přišel jsem ti něco říct. A taky jsem si přišel pro svůj vánoční dárek," řekl pevně a schoval nervozitou zpocené dlaně do rukávů.

Černé obočí se vyklenulo a na tváři profesora se objevil údiv. „Nemám pro tebe žádný dárek," prohlásil vzdorovitě. Zvažoval, jakým způsobem ho vyhodit. Na poslední chvíli zabránil paži, aby si ho přitáhla k tělu blíž.

„Uvidíme," pokrčil rameny a mírně se zhoupl na patách, „smím dál?"

Severus semkl bledé rty a ustoupil o malý kousek, aby Harrymu zůstal jen úzký prostor pro protáhnutí se do tmavé místnosti. Nezklamal ho. Srdce mu poskočilo, když se o něj nepatrně otřel. Pohladil jeho záda tak slabě, že spíš rozehnal vzduch, tak mu to připadalo.

„Proč tu máš takovou tmu?" podivil se Harry, zakouzlil a komnatu ozářilo měkké světlo, jež doplnilo jednu jedinou svíčku, u které se povalovaly noviny otevřené na dvoustraně o něm. Kdovíproč mu to zvedlo náladu.

„Chystal jsem se jít spát," zalhal a tentokrát se neptal, co si dá. Nalil mu punč, který sám načal.

„Tak brzy? Ještě ani není večerka," zabrblal a převzal opatrně skleničku. Jen lehce se jejich prsty dotkly a stačilo to, aby cítil šum tepu v uších tak silně, že se musel posadit, jinak by to už nevydržel a skočil by po něm.

Severus jako kdyby konečně našel ztracenou rovnováhu, jež byla narušena ve chvíli, kdy k němu Harry přišel. Posadil se proti němu, záda rovná jako pravítko. „Bystrozore Pottere, proč jste přišel?"

Harry se málem zakuckal, jak ho ten tón zasáhl nepřipraveného. Tak už to bylo tady zase? Neosobní vykání, které je mělo od sebe držet dál, jako by to byla nějaká kamenná zeď? Na malý moment se chtěl rozesmát, neboť mu ta zcela jistě zbytečná snaha přišla směšná, nakonec se mu ale podařilo zůstat vyrovnaný. Alespoň na první pohled.

Pohlédl mu do očí. „Už nejsem bystrozor."

Lektvaristovu tvář znovu opanovalo překvapení. „To je mnoho novinek v jeden den," utrousil stroze.

„A bude jich víc," ujistil ho a uvelebil se pohodlněji. „Od zítřka zde budu učit obranu místo profesora Barnabyho."

Sledoval, jak se Severus vyrovnal ještě více a rozšířil oči. Zvednutá brada odhalila krk s pulsující tepnou. Až teď si všiml, že má dva vrchní knoflíčky rozepnuté. Nasucho polkl.

„To je... překvapivé," zamumlal a vnitřně se roztřásl. Merline, za co? Jak mu měl odolávat, když ho bude vídat každý den? Jak by to měl dokázat? Podlehl už snadnějším radovánkám, jak by se měl obrnit vůči tomu mladému tělu, co sálalo svou poddajnost každou buňkou těla?

Harry pokrčil rameny. „Předpokládám, že pokud bys obranu učil ty, tak bys nehodu nedopustil. Škoda, že Křiklan definitivně odešel do důchodu a nikdo jiný lektvary učit nemohl."

„To místo je prokleté, zapomněl jsi?" připomněl mu s povytaženým obočím. „Já už svůj rok odučil, když jsi byl v šestém ročníku."

„Zdá se, že se to zkracuje, když Barnaby vydržel jen do Vánoc," zasmál se a oči mu zajiskřily. „Tak snad vydržím aspoň do konce školního roku."

„Věřím, že bys to prokletí dokázal prolomit," hlesl tiše s pohledem na prázdnou sklenici. Kdy ji stihl vypít? Nevzpomínal si. Chtěl ještě něco dodat, ale slova mu zamrzla v hrdle. Harry se tiše jako myška přesunul přímo před něj a snížil se do dřepu, aby byli na stejné úrovni, pokládaje ruce na opěrky pohodlného křesla.

„Já chci ale prolomit něco úplně jiného, Severusi," zachraptěl a sevřel područky silněji. Tak blízko!

„A co?" zeptal se, prsty pevně svíraje sklenici. Věděl, že pokud by je povolil, zapletl by je do střapatých vlasů, a to nemohl. Nesměl! Chtěl! Toužil po tom víc než žíznivý po vodě, než dusící se po doušku vzduchu.

„Chci prolomit tu nesmyslnou ledovou hradbu, kterou jsi mezi námi vystavěl. Už jsem ti říkal, že šťastný můžu být jen s tebou. Už ale nedokážu udělat víc," šeptal, zatímco se k muži přibližoval pomaličku blíže, až se nosem málem otřel o ten jeho. „Rozvedl jsem se. Zrušil jsem místo bystrozora a přijal práci tady, abych mohl být nablízku dětem, ale hlavně tobě, Severusi. Dokonce jsem ti přinesl dárek a počítám s tím, že mi vysvětlíš, jak je to směšné. Ale to je jedno. Řekl jsem, že si jdu pro ten svůj. A ne neberu jako odpověď," dopověděl odhodlaně.

„A co je tvůj vánoční dárek?" tázal se šeptem, zatímco sklenici upustil do klína a jen zlehka se dotkl sametové tváře.

Harryho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „No přece ty, Severusi. Převážu si tě stříbrnou mašlí, jen co z tebe shodím ten hábit s miliardou knoflíčků."

Nedokázal vzdorovat. Nechtěl. Nemohl. Ale špetku důstojnosti si hodlal uchovat. „Žádné mašle," zavrčel, než se hradba mezi nimi konečně rozpadla, odhalujíc tak dvě duše, které konečně mohly být spolu.