Louis
Nikdy bych nikomu nepřál zažít to co já.
Nikdy.
Nikomu.
Nikdy.
Nevím, jak dlouho uběhlo od doby, coui se naše jachta potopila a já přišel o část své rodiny. Vím je to, že jsem se probral na jednom opuštěném ostrově.
Tehdy... Tehdy jsem si myslel že je to můj konec.
Naštěstí jsem měl na zádech stále batoh, kde jsem měl nějaké jídlo a vodu. Zásoby ale nebyli na dlouhou dobu. Musel jsem se z toho ostrova dostat pryč. Co nejdříve.
Proto jsem si shromáždoval co nejvíce ze zásob a snažil se sestavit vir, na kterém bych dokázal plout.
Naneštěstí jsem ho nikdy nemusel použít.
Poslední noc, co jsem chtěl strávit na ostrově, se tam objevila loď. Vojenská loď. Amerika vojenská loď.
A tehdy jsem se dostal na pár let k Mariňákům. Myslel jsem si, že mě dostanou domů.
Problém byl v tom, že to byla tajná loď, o které vědělo jen pár vyvolených a proto se nemohou jen tak objevit a dovézt mě domů. Plánovali, že se objeví až za pět let.
Měl jsem si vybrat. Být snimi na lodi nebo zůstat tady a nejspíš umřít.
Prvních pár měsíců bylo hrozných. Nikdo mě tady nebral vážně. Byl jsem pro ně spíš jak sluha. Podával jsem jim jídlo a taky vařil. Zvládal jsem jen to, co mě naučil Harry. Harry, můj přítel, byl světlo v tom hrozně vězení.
Když se mě zeptali jak se jmenuju, řekl jsem že William. Nechtěl jsem aby říkali mé jméno.
Jednou z ničeho nic se rozhodli, že začnu s nimi chodit do tělocvičny. Abych prý mohl s nimi i na míse. Abych byl k užitku prý.
Všichni tam semnou zacházeli hrozně. Nikdo semnou nezacházel jako sobě rovnému.
Pluli jsme dny, týdny, měsíce, roky.
Sem tam jsme něco odpálili, zničili a rychle se zdekovali. Bylo to náročné.
Nakonec jsem si zde přece jenom našel kamaráda. Jmenoval se Zayn. Byl na mě oproti ostatním hrozně hodný. Dokonce se ke mě do kajuty nastěhoval. Často jsme trávili čas spolu na kajutě a zpívali si známé písničky.
Nevím, jak dlouho jsem byl přesně pryč. Jen vím, že už jsme slavili páté vánoce.
Znamenalo to, že bych se měl dostat zachvilku domů.
Jenže to by se nemělo všechno posrat.
Leželi jsme zrovna vedle sebe se Zaynem v posteli a povídali si. Najednou se ozval alarm. Něco se stalo.
Vyběhli jsme se Zaynem do řídícího střediska, kde byli všichni. ,,Někdo to do nás napálil!" Nastal chaos. Všichni jsme se snažili loď opravit.
Nakonec naší loď napadla cizí armáda a náš zajali. A já tušil, že jsem hrozně moc v prdeli.
Naší loď oblehli různí lidé v černých uniformách s helmama na hlavě a ozbrojené od hlavy až k patě.
Ti znás, kdo se snažili proti nim bojovat, na místě zastřelili. A bylo jich spousta. Se Zaynem jsme se na sebe vystrašeně podívali, nechali si spoutat ruce a šli tam kam nás vedli. K nim na loď.
Nevím, jak dlouho jsme pluli. Byli jsme se Zaynem spolu jediní v tmavé, studené místnosti, která velmi ukázkově připomínala celu. Byla nám zima, měli jsme hlad a žízeň. Byli jsme hrozně unavení.
Najednou se ozvala spousta hlasů. Nerozuměl jsem jim. Jen slyšel jak se baví někde blízko. Najednou se dveře otevřeli.
Vešel muž. Měl na sobě formální oblečení. Bílou košili a černou kravatu, kalhoty a boty.
Promluvil na nás lámanou angličtinou.
