Emoční a myšlenkový výblitek

121 24 16
                                    

Přijde mi docela úsměvné, že tahle kapitola je zařazena hned za úsměvnou básničkou, jež byla složena zhruba ve stejnou noční dobu. Ale stejně jako v popelnici vedle sebe najdete zbytky od svačiny, vypsanou propisku a starou panenku, o kterou již žádné děvčátko nestojí, tak se v téhle odpadní knížce povalují, bez ladu a skladu, různé nápady a poznatky vedle sebe.

Asi by mi někdo měl zakázat psát po půlnoci. - Je sice pravdou, že jsem noční tvor, užívám si tmu a ten božský klid na práci, plus teda ke všemu mám takhle asi nejvíc nápadů a inspirace... Jenže na druhou stranu je téměř jisté, že buď z toho vyleze další štrúdl kokainu, nebo se zde zhmotní podivné úvahy a řeči na rádoby vysoké filozofické úrovni.

Myslím, že vám nemusím říkat, kolik je mi let. Pokud tenhle profil sledujete už delší dobu a máte vcelku přehled, asi jste si dali dvě a dvě dohromady a jako správní detektivové jste došli k nějakému dvojcifernému číslu. (Já sama tohle číslo nerada vyslovuji nahlas, jelikož ve mně vyvolává úzkostné stavy, a už několikrát se mi povedlo přivodit si kvalitní panickou ataku po té, co jsem si uvědomila, za jak dlouho mám narozeniny.)

A dovolím si tvrdit, že od doby, co jsem tenhle účet založila, jsem se někam posunula... Ostatně tak jako každá lidská bytost, na níž se, ať už fyzicky nebo psychicky, podepisuje zub času pádícího nezadržitelně vpřed.

Akorát každý to vnímá trochu jinak - čtenáři, kamarádi, Daddy, i já sama. Každý z nás si všímá něčeho jiného, vysvětluje si věci po svém... A samozřejmě, že velkou roli v tom hraje to, jak se člověk prezentuje, a informace, jež je ochoten o sobě poskytnout.

V tomhle má komunikace přes internet neskutečnou výhodu. Pokud bych si opravdu dala záležet na tom, abyste neměli jak vypátrat byť jen jediné vodítko k mému soukromí a mé osobě jako takové, s klidem bych vám mohla tvrdit, že jsem blonďatá lolitka žijící v Praze jedna se svou mamkou, sestrou a šesti kočkami.

Ve virtuálním světě si prostě každý z nás může nasadit jakoukoliv masku dle libosti a s jakýmkoliv zvráceným záměrem... Někteří chtějí pozornost, jiní lítost, další baží po závisti od svého okolí, najdeme tu ty, kteří předstírají, že jsou něco speciálního, nebo naopak ty, již si přejí zapadnout mezi ostatní...

Proč že to tu všechno zmiňuji? Proč vlastně rytmicky ťukám do klávesnice namísto toho, abych se snažila usnout?

Pravidelně, vždycky tak jednou za dva až tři měsíce se tady objeví komentář či soukromá zpráva s otázkou, jestli ještě někdy dokončím Kuroshitsuji fanfikce... A já si vždycky vzpomenu, proč jsem je vlastně začala psát...

Často zmiňuji, že píšu proto, že chci čtenářům zlepšit den a vykouzlit jim úsměv na tváři. Což je sice pravda, ale rozhodně to není proto, že bych byla nějaká víla kmotřička nebo milující sudička...

Ironií osudu je, že v době, kdy jsem se pustila do publikování Dovolené, to se mnou šlo z kopce zatraceně rychle, se svými sebedestrukčními zlozvyky jsem si podkopávala nohy, jako kdyby nestačilo, že to má mysl a lidi okolo dělali za mě.

Možná právě proto, že já sama měla ke smíchu daleko, jsem chtěla vidět rozesmáté tváře... Možná ani ne tak vidět, jako je spíše cítit ve svém nitru. To, co jsem sama nemohla cítit a prožívat, jsem přinášela ostatním, abych mohla parazitovat na jejich dobré náladě.

Tolik jsem si přála být potřebná... A i když to ze začátku bylo jen pár komentářů o tom, že jsem někomu zlepšila den, pořád to pro mne znamenalo neskutečně moc a drželo mě to relativně nad vodou.

Samozřejmě, že čtenáři nikdy nebyli, nejsou a ani nebudou na mně závislí svými životy, ale bylo krásné si to takhle malovat a přidávat si na vlastní důležitosti. - Přece jen... Pořád zde byl někdo, kdo dychtivě čekal s rozzářenýma očkama na to, jak sepíšu své nápady na papír.

Asi bych takhle nebyla schopna fungovat až doteď a kdyby se v mém životě neobjevili Daddy, tak tu teď nejsem ani já... Avšak na mém přístupu to nic nezměnilo.

Nechci být autorkou pro peníze, slávu, prestiž... Chci jí být proto, že mi přijde úžasné jen skrze slova rozzářit někomu den a zvednout mu koutky úst nahoru.

A proto si dovolím poznamenat, že dnes již nepíšu proto, abych se udržela při životě, ale proto, že chci život rozdávat dál.

- A.

GarbageWhere stories live. Discover now