Dej mi víc své lásky

14. Kamera, klapka, jedem!

„Jak to děláš, že si pamatuješ celý scénář?" Harry se zvědavě podíval na Louise, který jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Nikdy si nemusíš pamatovat celý scénář najednou. Přečtu si, o čem to je, zkusím si představit, jak ta moje postava myslí a pak už prakticky jenom improvizuju." Pokrčil rameny.
„Jak myslí Pete?"
„No," Louis se zasmál. „Tenhle scénář jsem ještě tak nějak nečetl. I když většinou hraju namyšlený borce, kteří mají někde uvnitř schované jemné srdíčko, takže tohle asi bude něco podobného."
„Upřímně nevím, jestli bych Petea označil za ‚namyšlenýho borce'" Louis se podíval na své oblečení a pak se znovu rozesmál.
„Máš pravdu Haz, uvidíme, co z toho vůbec bude." Pár metrů před nimi se otevřely dveře ze studia a je zahalil šum hovoru.

„Dobré ráno vespolek!" zavolal Louis přehnaně Simonovsky, což většinu lidí rozesmálo. Pak se mu dostalo hory odpovědí a Harry jen ohromeně koukal, jak s každým dokáže navázat nezávazný rozhovor. Byl si jistý, že kdyby to samé udělal on, lidi by ho měli za blázna a vůbec by se s ním nechtěli bavit. O to víc ho překvapilo, když se i na něj začaly sypat úsměvy a pozdravy. Od někudy z davu se vynořil režisér a všichni ztichli. Kromě scénáristy, který si právě povídal s Louisem a svíjel se v záchvatu smíchu.
„Tak vítejte na place. Jak víte, nejsem na žádný řečnění, takže se do toho rovnou pustíme." Začal rychle a stáhl si kšiltovku víc do čela. „Jinak všichni mi říkejte Jack, žádný vykání. To k formalitám. Jak jste si všimli, tak kamery jsou připravený na čtyřce, takže první jedeme scény na chodbě, jak Pete jde na přednášku a pak jak všichni zdrháte, jasný?" Když obdržel pár přikývnutí, spokojeně se usmál. „Takže jdeme na to! Hodně štěstí!" Pak nastal ruch. Každý věděl, co má dělat a kam má jít. Harryho, který to chvíli jen ohromeně sledoval, popadl za ruku Louis v domnění, že si toho nikdo nevšimne.
„V pohodě, Haz?"
„Je to úžasný!" usmál se Harry a se široce otevřenýma očima všechno sledoval. Louis se pak rozešel ke kamerám a Harryho táhl za sebou. Došlo k pár posledním make-upovým úpravám, naladilo se světlo, Louis si rychle přečetl scénář.
„Tak jdem na to, rejžo." Tváře mu roztáhl široký úsměv a jeho oči přetékaly energií.
„Kamera!"
„Klapka!"
„Á jedem!"

____

Harry si unaveně opřel hlavu o studené okýnko. Louis otočil klíčkem v zapalování a vycouval z příjezdové cesty.
„Nevěděl jsem, že je to tak vyčerpávající." Povzdychl si Harry a podíval se na Louise, který vypadal, jako kdyby byl po nevydatnějším odpočinku svého života.
„Zvykneš si, ale tenhle film je vážně něco jiného. Chápeš to, že se můžu usmívat, třeba když hraju, jak jdu po chodbě? Před tím jsem vždycky musel dělat, že jsem nedotknutelný! Po dlouhé době mě to zase začíná bavit." Louis si v duchu pohrával s myšlenkou, že ho to vůbec nebaví kvůli tomu, co hraje, ale kvůli tomu, s kým to hraje. Usmál se, ale nahlas nic neřekl.
„Už se těším, až si dám horkou sprchu a padnu do postele." Louis se rozesmál.
„Strašně mi připomínáš mě samotného po prvním natáčecím dni, ale já jsem usnul už v autě." Harry se taky usmál.
„Věř mi, že od toho nemám daleko."
„Kam tě mám hodit?"
„Stačí na nejbližší metro, já už se nějak dostanu." Louis se na Harryho podíval jako na blázna.
„Haz, kde bydlíš? Jestli si myslíš, že tě nechám jet metrem, když už sedíš u mě v autě, tak máš smůlu. Nehledě na to, že potřebuju vědět, kam mám jít, až budu mít zase prázdnou ledničku, nebo až budu potřebovat pryč." Na Zayna s Liamem si v tu chvíli ani nevzpomněl. Nejradši by přespal u Harryho doma a k Eleanor už se nikdy nevracel.

Když Harryho vysadil doma a po snad půlhodinovém loučení konečně nasedl zpátky do auta, věděl, že je jeho osud nevyhnutelný. Bylo úplně jedno, že si cestu domů schválně o dvacet minut prodloužil, protože ta chvíle stejně přišla.

Zajel až přímo před garáž a vystoupil z auta. S nevýslovnou nechutí pohlédl na šedé dveře, které si přál, aby navždy zůstaly zavřené. To přání se mu ale nesplnilo, protože hned vzápětí se ony dveře rozletěli a na prahu stála Eleanor. Ani nestačil jakkoliv zareagovat, když se mu vrhla kolem krku.
„Louisi! Panebože, měla jsem takový strach! Vůbec jsi mi nebral telefon, což je naprosto pochopitelné, ale neozval jsi se ani potom, co vydali ty zprávy a vůbec jsi nepřišel domů..." Louis stál jako opařený. Nebyl schopný se pohnout, protože nedokázal říct, jestli to Eleanor myslí vážně, nebo jestli to je zase jedna z jejích her. Až když se od něj odtáhla a on si ji mohl pořádně prohlédnout, došlo mu, že nic nepředstírá.

V ruce křečovitě svírala telefon. Její oblečení bylo zmačkané, jak kdyby na sobě měla celý víkend to samé a tmavé kruhy pod očima byly něco, na co Louis opravdu nebyl zvyklý. Smutně si ji prohlížel a bylo mu to líto. Pokud si o něj doopravdy dělala starosti, pak ho mrzelo, že naprosto ignoroval ten nespočet zmeškaných hovorů.
„Já vím, vypadám hrozně, hned se dám do kupy." Přerušila tok jeho myšlenek Eleanor a rychle zamířila zpátky do domu. Louis ji jemně chytil za loket.
„Až se vyspíš, přijď za mnou, ano? Promluvíme si."
„Ale já nejdu spát." Řekla zmateně Eleanor, což zmátlo i Louise.
„Já myslel, že se jdeš dát do kupy?"
„No jo, jenom si něco napatlám na obličej a hned budu zase jako ze škatulky." Usmála se nevesele a chtěla odejít, ale Louis jí v tom znovu zabránil.
„Na to se vykašli. Jsme tady stejně jenom my dva a podle mě jsi stejně bez make-upu hezčí. Jediný, co teď potřebuješ, je pořádnej spánek." Eleanor přikývla a Louis jí konečně pustil. „A neboj, až se probudíš, budu tady. Slibuju." Na to se na sebe oba slabě usmáli a Eleanor zmizela v domě. Louis ji pomalu následoval. Vůbec se mu dovnitř nechtělo a ani to nezměnil fakt, že byl teď ještě zmatenější.

____

Louis svůj pohled odvrátil od televizní obrazovky, kde právě Max Watters oslavoval svůj gól za Doncaster, a podíval se na hodiny. Nepříjemně se blížila jedenáctá a on si hlasitě zívl.

Pár minut poté, co hlavní rozhodčí třikrát pískl na konec zápasu, se ozvaly lehké kroky na schodech a v chodbě se objevila Eleanor v pyžamu.
„Louisi?"
„Ano?" následovalo ticho, které ani jeden z nich nechtěl přerušit.
„Mrzí mě to." Začala nakonec El.
„Co tě mrzí?"
„Vím, že jsem tě dost využívala, abych byla populární, ale zásnuby? To už je prostě moc. Do toho tě přece nikdo nemůže nutit!" Louis zůstal jen ohromeně sedět. „Strašně jsem se pohádala se Simonem... Vím, neměla jsem mu o tom vůbec říkat, ale měla jsem strach, když jsi zmizel, a myslela jsem, že Simon přece musí vědět, kde jsi. Když mi došlo, že o tom opravdu neví, uvědomila jsem si, jakou jsem udělala chybu, že jsem za ním vůbec šla, ale už bylo prostě pozdě." Následovalo další ticho.
„Takže ty si mě vzít nechceš?"
„Není to nic proti tobě, ale někdy chci mít opravdovou rodinu... Chci se doopravdy bezhlavě zamilovat, chci najednou otěhotnět a začít rychle zařizovat svatbu, kde už budu mít bříško, chci mít manžela, se kterým si budu mít pořád co říct, pak přijdou další děti a nakonec skočíme zase jen samy dva. Chci mít někoho, kdo mě opravdu bude chtít po svém boku v zemi, chtěla bych-" Eleanor se zasekla, než se rozbrečela. „Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak blbá a bránila nám oběma v tom, mít opravdový život!" dostala ze sebe přes vzlyky.
„Jak to, že tak náhlá změna názoru?"
„Měla jsem celý víkend o tom přemýšlet. Měla jsem strach, že už se nikdy nevrátíš. Měla jsem strach, že sis třeba nedej bože něco-" zbytek věty udusily další vzlyky a Louis se nemohl na nic jiného, než si ji přitáhnout do bezpečí svého obětí.

„Co s tím uděláme?" Seděli spolu s Eleanorna gauči v obýváku. Každý držel r rukou svůj hrnek s čajem a oba se snažili najít nějaké východisko z jejich situace. „Nemůže nás do toho přece nutit oba! Jak to, že do toho vlastně nutí tebe? Se mnou má podepsanou smlouvu, ale ty bys mohla kdykoliv zmizet, ne?"
„No vlastně ne, se mnou sice nemá podepsanou smlouvu, ale podepisovala jsem mu určitou dohodu... Obávám se, že se z toho nijak nevykroutím. Přemýšlela jsem, že bychom si mohli najmout právníka a nějak to Simonovi vypovědět."
„O tom už jsem taky přemýšlel... Jen nevím, jak přesně se mám s někým anonymně sejít tak, aby mě nepoznal a ještě aby nás nevystopoval Cowel." Eleanor jenom přikývla a položila na stolek už prázdný hrnek.
„Měl by ses jít vyspat. Zítra musíš do práce."
„Máš pravdu, ráno moudřejší večera." Louis oba hrnky postavil do dřezu a zamířil ke schodům.
„Louisi?" otočil se a sledoval, jak si Eleanor nervózně žmoulá lem trička. „Je to pravda?"
„Co jestli je pravda?"
„No Simon říkal něco, že ty a nějaký Harry... Je pravda, že jsi na kluky?"
„Jsem gay, Eleanor." Otočil se zase zpátky a ke schodům ho doprovodily jen tlumené vzlyky, ke kterým on už ale neměl sílu se vracet.