Creepypasty [CZ]

Každý chce navštívit nějaké opuštěné místo,ne? (2.část)

Chvíli jsem se rozmýšlel,jestli mám jít krokům naproti,ale i kdyby to nakrásně můj přítel byl,nezajímá mě to. Naučil jsen se tomuto místu nevěřit. Vím,že to může být Jakub,ale také to může být ta věc,která mě sleduje. Odlepil jsem se od zdi a vydal se ke druhému schodišti,které vedlo pro změnu dolů. Bylo hodně dlouhé a zatočené. Hbitě jsem ho seběhl jen proto,abych utekl těm kroků s nadějí,že by dole mohlo být bezpečněji. (To jsem se ale mýlil,že ano?)

Byl jsem očividně hodně hluboko pod zemí. Nebyly tu ani zdi a strop. Bylo to jako v katakombách,protože je tvořila hlína a kameny. Na stropě byly připevněny červeně zářící žárovky. Tunel byl dost dlouhý,takže jsem místo konce viděl jen černotu,které jsem se rozhodl jít naproti. Budu tam v bezpečí. Nahoru se vrátím,až to bude nutné. Protože je tam to "něco".

Slyším každý svůj krok. Ze stropu odkapává voda,která při dopadu vydá zvuk,jenž se následně kvůli ozvěně ještě chvíli opakuje. Má vůbec tato cesta konec? Jistěže ano,musí mít. Ale jdu už dost dlouho a stále před sebou nevidím nic jiného,než tmu. A doteď jsem byl zabraný do svých myšlenek natolik,že jsem si nevšiml,že neslyším jen své kroky. Ale neozývají se za mnou,jak by každý čekal,nýbrž přede mnou. Jako by mi někdo šel naproti. Na jak dlouhou vzdálenost jsou slyšet kroky? Zastavil jsem se. Zvuky naproti mně utichly. Mám dvě možnosti. Buď jít stále dál a jen čekat,kdy potkám to,co je tu se mnou nebo se vrátit zpět. Vzpoměl jsem si na lebku, o kterou jsem zakopl v horním patře. Ne,zpět jít nemůžu. Pokračuji dál. Rozběhl jsem se a zavřel oči. Až do toho narazím,alespoň to neuvidím.

"Au" vydal jsem ze sebe,když jsem narazil do něčeho tvrdého. I přes mou vůli jsem otevřel oči. Konec chodby? Zeď? Kde je osoba,zvíře nebo věc,co šla naproti mně? Podíval jsem se doleva a doprava. Byly tam další dva tunely. Zaposlouchal jsem se. Z pravého tunelu jsou opět slyšel kroky. Nevím,co mě to poadlo,ale v tu chvíli jsem zapomněl na to,že vůbec existuje nějaká levá strana s další cestou. Nasadil jsem psycho úsměv a vydal jsem se tam,kde se ozývaly kroky. Co je vlastně na životě tak fajn? Až mě to zabije,už se toho nebudu muset bát. Vysvobození chce přeci každý. Zbláznil jsem se? Jestli ano,nebude to trvat dlouho.

"Zabij mě!" zařval jsem do chodby. "To je přeci to,co chceš,ne? Abych zemřel. Tak to neprodlužuj!". Rozběhl jsem se. Tentokrát s otevřenýma očima. "Víš ty co? Už mě ani neděsíš. Tak sem pojď." Kroky ustaly. Proč? Teď,když jsem se psychicky připravil,to zmizí? Fajn,o starost méně. Jsem tu přece proto,abych to tu prozkoumal a informace pak sdělil Jakubovi. Co asi našel on? Zpomalil jsem a zaznamenal to,že jsou zhruba 30 metrů přede mnou kovové dveře. Nedovřené,takže nebudu potřebovat klíč.

Prošel jsem jimi a ocitl se tak v místnosti plné monitorů. Na každém monitoru byla jedna část této základny. Alespoň jsem tak usoudil, protože jsem viděl tu místnost s hromadou kostí, ve které jsem zakopl o lebku. Byly tu však i další místnosti, ty které jsem dosud neviděl. Přešel jsem blíž k monitoru, který ukazoval záznam z kamery mířící na schodiště v patře, odkud jsem přišel. A uviděl něco, co mi bude dosmrti problikávat v hlavě. V koutě obrazovky se krčila osoba, kterou vlastně nevím, zda můžu nazývat osobou, protože vypadala jen jako černý flek. Ale měla oči. Velké bílé oči s rudými okraji. Zkoumal jsem další obrazovky ukazující okolí kamer. A na pár z nich byla tatéž osoba taky. Kamery měly přenášet to, co se před nimi zrovna děje, ale jestliže to nejsou záznamy, jak ta osoba může být na více místech najednou?

Obrazovka vpravo dole. Zachycovala to, co je za dveřmi, kterými jsem přišel do této místnosti. Myslím, že víte, co bylo uprostřed této obrazovky. Černá šmouha a dvě oči hledící přímo do kamery. Nehýbalo se to, jen to tam tak stálo a čekalo...stejně jako já. Co mám teď dělat? Jakmile se přiblížím ke dveřím, utkám se tváří v tvář s TÍM. Ale kdybych tu zůstal, zemřu tu tak jako tak. Ať se mě to pokusí ubodat či rozsápat, je to lepší než tu trpět s šancí, že si to pro mě stejně přijde...alespoň myslím, že je to lepší.

Tudíž znovu zahajuji mou taktiku 'zavři oči a jdi vstříc tmě'. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem k smrti vyděšený. Ale teď je vše přednější, než mé emoce. Poslepu nahmatávám okraj kovových dveří a otevírám je. Vím, že to teď stojí pár kroků předemnou a kdybych otevřel oči, setkaly by se s tím, co nikdo nikdy vidět nechce. Krok. Druhý. Pomalu kráčím vpřed. Dělám desátý krok a stále nic. Ze zvědavosti otevírám oči a nic...znovu. Nic, než temnota. Ale nezmizelo to. To, co jsem očekával tu je. Dokonce přesně vím kde. Je to za mnou. Nasazuji další ze svých psycho úsměvů a běžím temnou chodbou. Pryč odsud. Co nejdále od té místnosti. A přidávám tempo, když si uvědomím, že ani na jedné obrazovce jsem nespatřil Kubu. Je mi to jedno. Jediné, o co teď jde je dostat se ven.

Schodiště. Dorážím k němu. Vím, že až vyběhnu nahoru, nic mi nebude stát v cestě, protože ta zrůda je za mnou a ne nikde jinde. Jsem v patře a zahybám do haly, odkud jsme přišli. Je mi jedno, že tam nechávám svého přítele, i když vím co se tu pohybuje. Zešílím, jestli se odsud nedostanu ven. Běžím halou a cestou sbírám z podlahy skalpel. Blížím se k cíli. Už jen kousek a budu pryč.

Nebudu. To bych totiž nebyl já, kdybych nezakopl o práh jednoho ze zbytků dveří. Definitivně končím. Vím, co se nade mnou sklání a do čeho bych narazil, kdybych se pokusil zvednout. Takže se jen otáčím na podlaze a vidím to, co jsem očekával a přesto mě to děsí. Pár centimetrů od mého obličeje jsou oči a odkapává z nich krev přímo na můj obličej. I přestože je to u mě, není to nic, než jen černá šmouha. Zvedám ruku, ve které držím skalpel. Ta se zaryje do té věci a propluje jí jako želatinou. Zpět vytahuji jen kosti. Usměju se, když se to ke mně začne přibližovat a v dálce slyším,jak někdo volá mé jméno. To je ovšem k ničemu, protože ucítím obrovskou bolest, která však ihned přestává a já navždy ztrácím vědomí.