Creepypasty [CZ]

Guláš? Nebo něco jiného?

Začalo to nevinně. Tak jako začíná v podstatě vše. Přemýšlení nad tím,jak věci fungují a jaký na ně má vliv mé jednání. Postupem času se to ale změnilo. Z takovýchto jednoduchých myšlenek nastaly dlouhé zprávy z mého mozku o chybách a pochybování nad mou vlastní osobností. Vedlo to k depresím. A jak většina z vás ví...s depresemi je úzce spojováno sebepoškozování. Nehty,nůžky,nože. Postupem času se vše barvilo krví. Ale pomáhalo to. Takhle se tedy tvoří závislosti...Člověk vidí v něčem naději,která ho dokáže odříznout od reality. Jenže co s takovouhle závislostí? Co když se jí nechci zbavit? Každý večer probíhá následovně: Když máme čas přemýšlet,přemýšlíme,že? Já ale přemýšlím jen nad tím,v čem vidím potenciál k touze vyvolat sebepoškozování. Je to snadné-Vezměte si něco,co vás daný den naštvalo a převeďte vinu na sebe. Beru do ruky nůž. Každým dnem jsou jizvy hlubší a vytéká z nich víc a víc krve. Je špatné,když se mi to líbí? Ne,to nic není...jen se ze mě stává psychopat.

Víc,než rok. Moje zjizvené tělo už mi nestačí. Chci vidět trpět i někoho jiného. Líbí se mi,když vidím lidi trpět. Je noc a já znám naštěstí hodně míst,kde se lidé potulují sami,maximálně po dvou. To je přeci to,co potřebuji. Vyrážím na plácek za bývalou budovou obchodního domu,který byl zavřen kvůli nedostatku zisku. Člověk. Zřejmě opilý. Přecházím za jeden ze sloupů u plácku a chvilku ho pozoruji. Ano,je opilý. Teď to vím téměř stoprocentně. Když by totiž nebyl opilý,musel by trpět jistým typem mentální retardace. Otočil se ke mě zády a začal máchat jeho vyhublýma ručičkama. Teď. Teď je moje šance. Srážím ho k zemi a jednou rukou mu přidržuji lebku u země. Zbytkem těla si na něj sednu. Začíná protestovat...takhle by to nešlo.

Když se snaží hlavu trochu pozvednout,jakožto známku odporu,rukou mu ji přirazím zpět,což ho dostává do částečného bezvědomí. Když by totiž omdlel úplně,nevydával by žádné bolestné skřeky. A to by pak nebyla žádná zábava. Moje myšlenky mi už přinesly dost utrpení,teď je řada na něm. Beru jeho ruku a lehce ho po ní pohladím. On se usměje a já ho dostávám do vědomí,že je v bezpečí. *Škub* strhávám první nehet. ,,Jejda promiň,bolelo to hodně? Zkusím další,jestli už nebudu jemnější." Škubnu podruhé a ten člověk zařve. Ugh,na můj vkus je to málo...Zkusím to ještě jednou. Řve pořád víc a mně se to začíná líbit. Proto naoplátku přidávám jemné věty. ,,Za všechny,kterým jsi slovně ublížil. Za všechny,kteří museli snášet tvou sobeckost. Za všechny,kteří mohli tvé peníze z alkoholu použít k-Ale ale,začínáš až moc krvácet,to je špatně. Ještě jsme si neužili to nejlepší...Přejdeme teď k něčemu,kde nepřijdeš o tolik krve,ano?" Bylo vidět,že se mu značně ulevilo. A snažil se znovu zvednout k odchodu. Počkat on si myslí,že je tohle vše? Tak teď jsi to posral,kamaráde. Ruce,na kterých teď chybí pár nehtů na chvíli pouštím. Ovšem jenom k tomu,že chci chytit jeho loket. Očividně už nemá sílu s rukou hýbat, a tak otírám krev,aby mi náhodou jeho paže nevyklouzla a začínám s ní kroutit kolem dokola. Cítím,jak mu nejdřív povoluje šlacha u kloubu a pak už jen dochází k úplnému vykloubení, při kterém slyším ještě větší řev,než by kterýkoliv člověk označil za 'hranici bolesti'. Jej,to je celkem vtipný-jak se mu ta ruka klepe jako želatina. Co udělat to samé i s druhou? Z očí tomu člověku tečou slzy a mísí se s jeho krví...,,Hej kazíš mi dílo". Ty jeho ubrečené oči mě už vážně štvou. Uh,počkat-Žádné oči,žádné slzy. Beru do ruky svůj multifunkční nožík a zarývám ho pod jeho oční bulvu. Chvilku nejde vytáhnout,takže musím tahat,dokud žilka,na které oko drží,nepraskne. Jakmile se tak stane,okamžitě z ní začne přes půlku obličeje proudit krev,která nahrazuje ztrátu,totiž tu,která byla smíchaná se slzami. Druhé oko mu nechávám a chvilku nad ním mávám nožem.

Hehe,ten jeho výraz mě fakt dostává. Ale cítím,že už začíná upadat do bezvědomí. Už si nemůžu hrát dlouho. Chvíli přemýšlím,kde bude jeho smrtelná rána. Kde by mi to udělalo největší radost? Dřív,než si v hlavě určím odpověď,už kroužím nožem kolem míst,kde má srdce. Ale jen slabě-aby ho to co nejvíc uklidnilo a pak zemřel v obrovských bolestech. Vyryl jsem mu do kůže pentagram. I z toho bylo ale už dost krve. A on pořád ječel. Ten toho nadělá,když jsem se řezal já,tak jsem ani nepípnul...

Začnu odpočítávat ,,10...9...8...7...seru na to,už mě to nebaví". A tak se napřhuji a co největší silou bodám do středu mého dokonalého pentagramu. Jeho řev slábne a zbylé oko se mu protočilo na druhou stranu. Musím říct,že mě to vážně rozveselilo. Ten jeho pocit bezmoci...skvělé. ,,Bylo mi ctí si s tebou hrát...smůla je,že ty asi ale nemůžeš říct to samé." Ale nějak se mi nechce končit. Ruce od krve si otírám,stejně jako svůj nůž, a hledám jeho mobil. Vida-on měl manželku. To bude ještě zajímavé. Tělo jsem si odnesl domů. Mám přímo geniální plán.

Doma jsem si ho naporcoval a hodil do mrazáku...pak prý totiž nebude smrdět. Po zhruba týdnu jsem se dozvěděl,že se konal pohřeb a případ byl uzavřen s tím,že se tělo už nenajde a policie to uhrála na sebebraždu. Můj plán začíná. Po dvou dnech od pohřbu jsem zavolal z jeho mobilu kontaktu,který byl označen 'Zlatíčko' a emoji prstýnku. Podle zpráv jsem se tedy ujistil o tom,že to byla manželka. Hovor zvedla a domluvili jsme se na schůzce. Ta ve zkratce následovně proběhla tak,že jsme se celkem zkamarádili. Asi za měsíc jsem jí pozval na oběd. Plán bude brzy u konce...
,,A co jsi nám uvařil?"
,,Guláš"
*nandám jí porci a ona ochutnává*
,,Wow,to maso je vážně moc dobré...hovězí?"
,,Ne tak úplně..."
,,Ale,tak copak to je? Netaj mi to!"
Plán je u konce,teď teprve začne peklo...
,,No...je lidské. Z tvého manžela. A teď...se k němu přidáš i ty!"
Ve tváři se jí objevuje šokovaný výraz a běží ke dveřím. Čekal jsem to,takže jí srážím k zemi a rukou jí držím hlavu u země. Co mi to jen připomíná? Ale chci být hodný,když už jsme ti kamarádi,že? Tak jí dávám alespoň vybrat,jak chce se chce po smrti jejím příbuzným prezentovat.
,,Guláš? Nebo něco jiného?"...