Creepypasty [CZ]

Zvědavost

Už od malička jsem si představovala,jaké by to bylo,chodit v prázdných tunelech metra a vidět sotva pět metrů před sebe. Jít beze strachu,že bych zabloudila,ale zároveň s obavami,co se za mnou,či přede mnou může objevit. Ale věděla jsem,že to nikdy nebudu moc zrealizovat. Ve dne metro jezdí každé tři minuty,takže bych nestihla dojít ze stanice do stanice bez toho,aniž by mě přejelo. Delší intervaly mezi jednotlivými spoji začínají po desáté hodině večerní,avšak rodiče by mě takhle pozdě ven nepustili. Pomalu jsem se tedy svého "snu" začala vzdávat. Až do teď...

Je mi sedmnáct a venku bývám někdy i celé noci. Konečně mám příležitost. V tomto věku by mě asi za normálních podmínek nenapadlo se k mému šílenému plánu procházet se mezi podzemními kolejemi vrátit,ale prohlížela jsem mapy. Otec pracuje u dopravního podniku a má doma spousty map tras,jak autobusů,tak tramvají a metra. Jednu z nich jsem si prohlížela a našla něco,co mi přišlo lehce zvláštní. Na trase A se mezi Hradčanskou a Dejvickou stanicí nachází ještě jedna,kterou na normálních rozpisech nenajdeme. Zašla jsem za otcem a zeptala se ho,co přesně se s tou stanicí stalo. Odpověděl takto: "Byla vybudována když ti byly tak tři roky. Nikdy však nebyla otevřena. Vybavili jí a pak na poslední chvíli řekli,že nemají peníze na její provoz a nikdy nebyla otevřena. Ale stále tam je a myslím,že není ani nějak zazděna."

Přesně tohle mě donutilo vydat se jednu noc na "obhlídku". Nastoupila jsem v 23:05 na nejbližší stanici od mého domova,tudíž Můstek,do vozu a vystoupila na Hradčanské. Mám více,než deset minut,abych došla na polovinu vzdálenosti do stanice Dejvická a nebyla při tom poražena metrem. Počkala jsem až vůz,kterým jsem přijela,bude pokračovat v cestě. Jakmile se tak stalo,seskočila jsem mezi koleje a dávala při tom pozor,abych se jedné z nich nedotkla a nedostala tak elektrickou ránu.

Pomalu jsem se vydala dál od stanice,na které jsem vystoupila. Zapla jsem baterku v mobilu a vešla do tunelu. Ušla jsem prvních padesát metrů,ale pak jsem zaslechla slabé mlaskání,jako bych šla vodou. Přitom podemnou nebylo nic víc,než suché koleje. Asi ozvěna,řekla jsem si a šla dál. Přitom jsem přemýšlela nad tím,co přesně očekávám,že v neotevřené stanici najdu.

Mlaskání pokračovalo a začínalo zrychlovat mimo tempo mého kroku. V tu chvíli jsem ale zahlédla zakončení kabelů a po mé pravici se objevilo to,co jsem hledala. Stanice,kolem které denně projíždí stovky lidí a naprosto jí ignorují. Zapřela jsem se a rukami se přitáhla nahoru mimo koleje.

Postavila jsem se a baterkou posvítila na stanici. Byla stejná jako všechny ostatní,ale něco mi tu nesedělo. Ale co? Lavičky,informační tabule,žulovitá podlaha a zabarikádované eskalátory. Co mi tu nehraje? Otočila jsem se dokola a začala přemýšlet. Podívala jsem se ke stropu,abych si ověřila,za jak dlouho by mělo projet další metro a já pak měla čas vrátit se na Hradčanskou. Proběhl mi mráz po zádech. Až teď jsem začala dohánět vlastní mozek. Jsem v neotevřené stanici,která není poháněna elektřinou,tudíž tu údaj,který jsem potřebovala,nezjistím. V tu chvíli mi to nedošlo,ale to teď není podstatné. To,co mi tu nesedělo...podívala jsem se ke stropu,alespoň jsem si to tedy myslela. Avšak nademnou nebyl strop. Byl zde další prázdný tunel. Kruhovitá díra místo stropu,na jejíž konec moje baterka nedosvítila. Nebyla však prázdná. Zase to kapání a mlaskání. Zase se to začalo ozývat. Na čelo mi dopadla kapka. Nebyla však studená,jak by se v chladném tunelu dalo očekávat. Byla teplá.

Na boční stěně stanice jsem zahlédla žebřík. Moje racionální myšlení na mě řvalo,co to zase dělám,ale já byla v tu chvíli naprosto plná adrenalinu a chtěla jsem zjistit,co je tam nahoře,takže jsem ho ignorovala. Dala jsem si svítící mobil mezi zuby a začla šplhat. Každým metrem,co jsem byla výš,na mě dopadalo víc a víc kapek. Když jsem byla zhruba 20 metrů vysoko (ani jsem nevěděla,že metro je budováno takhle hluboko pod zemí),pustila jsem se jednou rukou žebříku a vzala mobil do ruky,abych se podívala,co je nade mnou. Teď už jsem viděla to,co bylo před tím mým očím utajováno. Desítky nafialovělých těl s obrovským množstvím řezných ran. Zvedl se mi žaludek a mobilem jsem posvítila na moje ruce. To,co na mě kapalo tedy nebyla voda. Rudých kapek na mých rukou přibývalo a teď už jsem věděla,odkud pocházejí. A byla jsem natolik zabraná do snahy se na místě nepozvracet,že jsem si nevšimla jedné maličkosti. Ruka,ve které jsem neměla mobil a držela jsem se s ní žebříku,začla kvůli rudé tekutině klouzat. Moc pozdě. Uvědomila jsem si to totiž až ve chvíli,kdy už jsem se nestihla zpátky pevně chytit a žebřík mi vyklouzl z ruky. Takže tohle je to,co se na místě mezi Hradčanskou a Dejvickou skrývá? Co je lidem pro jejich vlastní dobro zatajováno?

Proč já musela být tak blbá? říkala jsem si ve chvíli,kdy jsem padala z dvacetimetrové výšky na tvrdou zem a nademnou viseli mrtví,kteří mi posílali jako doprovod na můj věčný spánek kapky teplé krve.

Jsi blbá? Co tě učili? Člověk se po nějaké době,co je mrtvý,ochladí. Celý...včetně krve. Takže to znamená..."Nejsou tu víc,jak dvanáct hodin" pronesu chraplavým hlasem a pak už jen cítím,jak dopadám na zem a slyším křupání mých kostí...