Creepypasty [CZ]

Otoč se! :)

Je to asi deset let ode dne,kdy se stala tahle příhoda. V tu dobu mi bylo 14 nebo 15. Nebyl jsem jako ostatní v mém věku. Pořád jsem někde seděl s knihou nebo skicákem a naprosto tím ignoroval okolí. A také jsem si rád četl hororové příběhy. V tu dobu jsem se rád bál. Teď už nemůžu ríct to samé...Ne potom, co se stalo.

Jednoho dne matka odjela někam na služební cestu. Otce ani sourozence jsem neměl,takže jsem musel týden zůstat doma sám. Kdybych měl nějaké kamarády,tak bych je asi pozval na návštěvu,ale mým jediným kamarádem byl skicák,do kterého jsem rád kreslil postavy z hororů, a knihy. První dny probíhaly zcela normálně. Ráno jsem vstal,šel do školy,odpoledne se kolem druhé hodiny vrátil a trávil čas děláním výše uvedených činností. Pak ale přišel den,kdy to všechno začalo. Myslím,že to byl čtvrtek. Vracel jsem se domů ze školy a už jsem vytahoval klíče,které jsem měl v plánu strčit do zámku,abych si odemknul. Jenže...dveře už odemčené byly. Na chvíli jsem se lekl,ale pak jsem si vzpomněl,že jestli budu panikařit,akorát to zhorším. ,,Asi jsem ráno zapomněl ve spěchu zamknout" řekl jsem si,abych se uklidnil. Přesto jsem však raději překontroloval,jestli něco z bytu nechybí,abych to případně nahlásil na policii. Avšak nic nenasvědčovalo tomu,že by tu někdo byl. Vše bylo na svém místě a a vypadalo to tu vážně nedotčeně. Něco mi však stále v podvědomí říkalo,že jsem ráno ty dveře zamykal,a že tu teď nejsem sám.

Ne,blbost. Prostě jen moc čtu strašidelné příběhy. Nic se nestalo,jen můj mozek vymýšlí konspirační teorie o tom,že někdo přijde a udusí mě...jak říkám,blbost. Dál už jsem to neřešil a šel si kreslit. Když jsem se po nějakém čase podíval na hodiny,zjistil jsem,že bych se měl jít vykoupat. Odložil jsem tedy sketchbook na stůl s tím,že kresbu dokončím později. Vykoupal jsem a vrátil se zpět do pokoje. Teď už jsem mohl pokračovat v mém "umění". Vzal jsem skicák do ruky. A v tu chvíli jsem si všiml,že je zde něco,co sem nepatří. Na rohu stránky bylo malým červeným písmem napsáno ,,Ahoj :))". Jak? Kde? Kdo to udělal? V tu chvíli jsem měl pocit,že mi srdce vynechalo úder. Nevěděl jsem,co mám dělat. Stránku jsem vytrh,zmuchlal a vyhodil. Co s tím? Nemůžu zavolat policii,protože by mi řekli,že jsem to udělal sám a jen si z nich dělám srandu. Kdo by taky věřil teenagerovi,že ano...

Bylo deset hodin večer a já nad tím stále přemýšlel. Nemohl jsem spát. Co když tu vážně někdo je? Musel jsem vymyslet,co s tím. Ale bál jsem se. Tohle nebyl ten příjemný strach,který jsem vždy měl při čtení. Tenhle druh strachu mě nutil přemýšlet o tom,že brzy zemřu a je téměř jisté,že se něco stane. Něco negativního,co bude mít dopad na můj budoucí život. Ve vzduchu vyselo napětí. Kvůli jednomu malému nápisu jsem celou noc nespal. Když mi zazvonil budík,věděl jsem,že je to zčásti vysvobození. Šel jsem si udělat snídani,abych mohl odejít do školy. Mám halucinace? Na dveřích lednice vždy visel papír s úkoly na daný den. Teď je pod mými povinnostmi připsán další malý červený nápis. ,,Ty neodpovíš? :(". Když se trochu vzpamatuji z prvotního šoku,vybíhám z kuchyně pro aktovku a snažím se co nejrychleji dostat ven z bytu. Zabouchávám dveře,zamykám na dva západy a běžím do školy.

Při hodinách,místo toho abych přemýšlel nad právě probíraným učivem,přemýšlím nad tím nápisem. Co se to děje? Proč zrovna já? Ne,to není možné. Určitě mám jen halucinace. Odpoledne přijdu domů a všechno bude vpořádku. V to jsem alespoň doufal. Opak je ale pravdou. Vyběhl jsem schody a vydal se ke vchodovým dveřím. Další vynachaný úder mého srdce. Zrychlený tep. Mráz po zádech. Do dveří je vyrytý další vzkaz. ,,Takže vážně neplánuješ odpovědět?" Kašlu úplně na všechno a vybíhám zpátky ven. Tam se usazuji na lavičku,kde také ze strachu zůstanu dalších 12 hodin.

Probouzím se. Je sobota. Matka se vrací domů. Počkal jsem si,než jsem jí uviděl a pak jsem vyrazil.
,,Dobré ráno,mami!"
,,Propána,dobré ráno! Co tu děláš?"
,,No vyrazil jsem na procházku",zalhal jsem. Ale to ona už nezjistila. Když jsme se vrátili domů,dveře byly naprosto nepoškozené. Stejně tak i zbytek bytu. Takže to,co jsem v posledních dnech zažil byly asi vážně jen halucinace. A po matky příjezdu se už neopakovaly. Uběhly dny,měsíce,roky a já začal zapomínat.

Avšak jak bych teď,po deseti letech mohl zapomenout,když tu sedím a nevěřícně koukám na malý papírek na kuchyňské lince v mém novém bytě...
,,Otoč se! :)))"