Light, Flowers and Darkness

Světlo, květiny a tma

Na začátku jsem cítila naději~světlo, nejhorší pocit, který může život dát, nutí krvácet, plakat, křičet a hlavně doufat. Viděla jsem život, který jsem tak strašně moc chtěla mít, viděla jsem svoje sny. Naděje mě nutila si přát. Snít. Tak moc bych si přála, aby mě nechala na pokoji.

Ani nevím, kdy se všechny ty květiny objevily.. všechny ty zážitky. Připadala jsem si tak svobodná, svá. Stalo se tolik věcí.
Bylo to jako být vzkvétající květinou, cítit jak moc jste se změnili, jak jste zesílili. Bylo to jako poprvé zkusit jaké to je žít.

Je tu ale malý problém...
každé světlo zhasne, každá květina zvadne. Tma. Všechno na světě jí jednou skončí. Co vidíme když usínáme? Tma. Co se stane až Slunce zhasne? Tma. Co se stane až umřeme? Někdo by tvrdil, že uvidíme světlo, ale všechen ten smutek našich blízkých, přinese další tmu, ta bude mnohem silnější. K něčemu je, ale přece jen užitečná. Dokáže popsat můj pocit. Tma - tak přesně se cítím. Slunce zhaslo a bez Slunce... květiny zvadly. Už vím, že nikdy nic nebude tak jak si já budu přát, že s některými věcmi, se prostě musíme smířit.

Když do té tmy propadnete tolik, že vám zhasnul i poslední plamen, poslední zdroj světla,.. zamknete dveře, které otevírali vaše city ostatním. Dojde vám, že spoléhat můžete jenom na sebe. Já ty dveře zamčela.