MY LIFE

My dadd death

Neuvěřitelně silná ztráta, sice to nebyl vždycky nejlepší táta, ale byl to můj otec a já ho měla ráda. Možná si teď řeknete, že nejsem normální, jak můžu mít ráda někoho kdo mi ubližoval, ale třeba se za ty roky změnil, třeba nás hledal, třeba se z něj stal lepší člověk i přes fetování.

Vždycky jsem si říkala, že drogy nejsou špatný, dokud z nich nejsi špatnej ty, ale pak zavolali mamce, že se můj biologický otec předávkoval, předávkoval se fentanylem.

Složilo mě to. Měla jsem pocit jakoby se mi ta bolest smála znova. Ale myslela a myslim na něj jen v tom dobrým a to mi pomáhá.

Moje matka nechápala co mě mrzí na jeho ztrátě, sakra mami byl to fakt, že jsem ho neviděla 9 let, moje poslední vzpomínka na něj byla jak si píchal, nikdy jsem s ním pořádně nemluvila a to mě na tom kurva mrzelo. Dva týdny jsem probrečela v posteli, potřebovala jsem o tom mluvit, mluvit o něm. Adam tady byl pro mě i když ho nenáviděl, i jemu pár slz ukáplo, když se dozvěděl ten fakt, že už nemá tátu. Nikdy to nepřiznal, ale já jeho slzy viděla, mrzelo mě to, snažil se uklidnit mě i přesto, že on sám potřeboval pomoc.

Den jeho pohřbu, ve svých třinácti letech, jsem toho vybrečela tolik, že jsem měla pocit, že umřu na nedostatek tekutin v těle. Viděla jsem ho po 9 letech, ležet bílého a seschlého v tmavě hnědé rakvi, nejvíc mě, ale zarazilo, když ke mě přišli 2 kluci stejného věku, mohlo jim být tak 12 až 13, ten vyšší se na mě podíval, podal mi ruku a řekl ,,Ahoj, my jsme tvoji bráchové." Stála jsem tam s nevěřícnym pohledem v očích a slzama stékajícíma po mých růžových tvářích. Pohled to musel být celkem i vtipný.

Druhý mi podal ruku a řekl mi ,,Ahoj, jsem Adam." V tu chvíli to pro mě byl jenom nějaký vtip, ale on mluvil dál.
,,Jo, já vím, že to je zvrácený, mít dva bratry se stejným jménem, ale když jsem se táty ptal, proč se jmenuju Adam, řekl mi, že je to vzpomínka na jeho prvního syna, kterého tak strašně moc miloval, že si ho tím jménem připomíná, že je to jeho jediná vzpomínka na něj." Když to dopověděl, začala jsem plakat ještě víc, byla jsem ráda, že si táta založil novou rodinu, ale mrzelo mě, že mě a Adama nehledal, že si nás nevzal k sobě, ale byla jsem i šťastná, že on byl šťastný.

Věděla jsem, že se z něj stal lepší člověk, že byl ve skutečnosti hodnej, milej, všímavej, rozdavačnej a láskyplnej táta.

___________________________________

•Tady u tý části jsem ZATIM brečela nejvíc, ale pro mě to tu bude ještě horší.