Princezna ✔️

24

Stevův pohled

,,Thore, tak řekneš nám konečně co se stalo?" Zeptal jsem se, když už byl ošetřený a seděl u nás v klubovně v křesle.

,,Stalo. Asgard. Asgard už není."

,,Počkej. Jak jako není?"

,,Vybuchl. Byl zničen. Pár ásgarďanů jsme zachránili, ale jinak vůbec nic." Byl zničený stejně jako zbytek rodiny.

,,A kde máte Lunu?" Zeptal jsem se a viděl v jeho očích bolest. Frigga společně s Jane složily hlavy do dlaní. To ne.

,,Luna tam zůstala. Nepodařilo se nám jí zachránit."

,,Jak to jako myslíš nepodařilo. To si děláš legraci. Měl jsi vzít celou rodinu." Začal jsem na něj křičet. V téhle situaci sice křikem nic nevyřeším, ale alespoň se mi trochu ulevilo.

,,Ona chtěla bojovat. A já nechtěl odletět bez ní, ale ona si to přála. Chtěla, abychom byli v bezpečí my. A ona tam prostě zůstala."

,,To není možný. Ona je mrtvá?"

,,S největší pravděpodobností ano."

Asi jsem neudělal tu nejlepší věc, ale rozkřičel jsem se ještě víc.

Můj pohled

To vězení do kterého mě zavřeli bylo šílené. Čtyři holé stěny a nic jiného.

,,Tak co. Už ses rozmyslela?" Zeptal se mě z otevřených dveří Thanos. Ani jsem si ho nevšimla, protože jsem byla moc zabraná do svých myšlenek.

,,Co jako?"

,,Nedělej ze sebe hlupačku. Moc dobře víš o čem mluvím."

,,Řekla jsem vám, že pomoci se ode mě nedočkáte."

,,Tak říkal jsem si, že po dvou dnech bez jídla a pití změníš názor."

,,Vy by jste ho změnil?"

,,Tady nejde o mě, ale o tebe."

Nic jsem neříkala. Jen jsem nepřítomně koukala na druhou stranu. Přece si nemůže myslet, že mě zlomí tím, že mi nedá najíst. Jako hlad mám pořádný a žízeň taky, ale nepomohu mu zničit vesmír.

,,Dobrá tedy. Jak chceš." S těmito slovy odešel a nechal mě samotnou v temné místnosti.

Thorův pohled

Pořád nedokážu pochopit proč to udělala. Sice se obětovala pro záchranu ostatních, ale Jane a matka jsou z toho tak hotové, že by bylo možná lepší, kdyby jsme skonali všichni.

,,Tatí?" Slyšel jsem za sebou dětský hlásek a otočil se za ním. Byla to Lei, která celou cestu spala.

,,Ano zlatíčko." Odpověděl jsem jí a vzal si ji do klína. Zdravou rukou jsem jí pohladil po vláskách a čekal co z ní vypadne.

,,Kde je Luna?" Zeptala se mě na věc, která byla ještě moc čerstvá. Každopádně jsem jí nemohl říct pravdu, takže jsem se na ní jen nuceně pousmál a hledal správnou odpověď.

,,Luna se zase objeví. Neboj se."

Musel jsem ji říct odpověď, která by byla uspokojivá pro její dětskou dušičku. Ale zase tak úplně jsem ji nelhal, protože jsem věděl, že Luna se vrátí. Ať už je to jak chce, ona se vrátit musí. A já to zařídím. To ji přísahám.

Takže, máme tu další kapitolku, která je trošičku smutnější, ale nebojte. Zase se vyjasní. A ještě pro vás mám jedno oznámení, pomaloučku se blížíme ke konci.