Poslední dědic ✓

2.

„Jak bylo ve škole?" Tak přesně tuhle otázku jsem čekala. Katherine Berdfordová byla už předvídatelná. Chodila jsem k ní na terapie od svých sedmi let, když se Georgiana rozhodla, že mé úzkostné stavy, deprese a záchvaty paniky nejsou normální. Berdfordová, která chtěla, ať ji oslovuju Katherine, se pro mne za těch deset let stala otevřenou knihou. Byla to vysoká hubená blondýnka, která žila se svou senilní matkou a v životě jí jedinou radostí byli pacienti a to, že jim mohla pomáhat. Dnes na sobě měla barevnou tuniku s dlouhým rukávem a k tomu stejně barevně šílené volné kalhoty. Blonďaté vlasy jí z neúhledného drdolu trčely do všech stran. Tmavě modré oči byly až příliš laskavé a dost kontrastovaly ostrému nosu a přísným ústům, staženým do tenké čárky.

„Jo, asi dobrý." Přece jí nebudu vykládat, že mě školní hvězda šikanuje, že nemám kamarády a že jsem zřejmě totálně zkazila test z biologie, takže mne asi nepustí do dalšího ročníku.

„Máš ve škole nějaké kamarády?" A zase ta předvídatelnost! Měla jsem chuť se nad tím pousmát. Na každém sezení jsem s Katherine hrála v duchu svou osobní hru. Předem jsem hádala, na jakou otázku se mne zeptá. Téměř pokaždé jsem se trefila.

„Ne." Odpověděla jsem po pravdě.

„Léky a odvary bereš pravidelně?"

„Jo."

„Pověz mi, kdy naposledy jsi měla záchvat nebo úzkost?" Hm, dneska ve škole?

„Nevím, už je to nějakou dobu." Za těch deset let jsem se ve lhaní zlepšila. Dřív by na to nepřišla. Poslední roky jsem jí však lhala úplně běžně a nikdy se nic nestalo. A proč jí lžu? Budu říkat pravdu a ona mi nasadí další prášky na uklidnění. Už takhle jsem jako chodící lékárna.

„To je dobře, ne? Máš z toho dobrý pocit?" Dobře, tak tuhle otázku jsem nečekala.

„Já nevím. Asi?" Zavrtěla jsem se na nepohodlném křesle v její ordinaci. Porozhlédla jsem se kolem. Všechno tu bylo příliš čisté a sterilní. Minimum nábytku v bílé barvě – jeden stůl, skříň a knihovna, dvě nepohodlná šedivá křesla, konferenční stolek, a to bylo vše. Vybavení vůbec nesedělo k jejímu vzhledu.

„Měla bys být ráda, nemyslíš?" Upřela na mě svůj pohled, který se setkal s mým. Říkala jsem si, na co tak asi Katherine myslí? Myslí na to, že jsem blázen? Nebo myslí na to, že se zlepšuju?

„Asi jsem ráda. Nevím." Moje klasická odpověď. Je lepší nevědět. Teda alespoň někdy.

„Chci, abys mi popsala své dnešní pocity." Pořád stejná písnička dokola.

„Cítím se uvolněně." To byla další lež. Nikdy jsem nebyla tak ztuhlá, jako dnes. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem po měsíci byla ve škole, nebo už mě unavoval ten stereotyp v její ordinaci. Jednu věc jsem věděla bezpečně, slečně Katherine Berfordové nevěřím ani nos mezi očima. Mám totiž nepotvrzený pocit, že každé naše sezení barvitě vypráví Georgianě. A i když mi pak nic neřekne a nijak se k terapiím nevyjadřuje, stejně to na ní nějak poznám.

„To je dobré znamení. Možná bychom mohly zkusit vysadit nějaké prášky, co ty na to?" Zeptala se a já podezřívavě zvedla obočí.

„Samozřejmě ne nějaké stěžejní, jen ty podpůrné." A bylo to tady. Víceméně mi řekla, že i když se zlepšuju, neuzdravím se, a tudíž budu polykat prášky do konce života. Perfektní představa, když k tomu připočítám život s Georgianou. Čím dál tím palčivěji jsem si uvědomovala, že mou jedinou nadějí je příští rok odmaturovat a v osmnácti odejít. Protože, jestli nejsem blázen do teď, tak celý život v tomhle zapadákově, na terapiích a s mou tetou by ze mě udělalo magora určitě.