For Your Eyes Only / Larry Stylinson [CZ]

III

I přes jeho černé brýle bylo poznat, že se mračí. Nádech, výdech. Těsně předemnou se zastavil a přeměřil si mě pohledem od hlavy k patám a zpět.

,,Znám tě?" sundal si brýle a tím odhalil své jedovaté zelené oči, které už více děsivě snad působit nemohly. Co mám říct? No já jsem tvá výhra?

,,N-no, jsem Louis Tomlinson," popadnul jsem co nejvíce kuráže a vzhlédnul k němu.

,,Ten Louis Tomlinson?" Nejsem si jistý významem jeho věty, ale přesto jsem kývnul. ,,Doprdele," zamumlal se zatnutými čelistmi, ,,že já tě měl vyzvednout?" Popravdě to neznělo moc jako otázka, ale opět jsem kývnul jako odpověď. ,,Fajn, no to je jedno," ohlédl se za sebe na ostatní, ,,nějak se nacpeš do auta." A tím skončila naše konverzace, jelikož se rozešel, mávl na chlapy a mířil k velké černé dodávce. Chvíli jsem stál na místě, ale když se otočil, nadzvedl obočí, znovu si nandal brýle a pokračoval v chůzi, jsem se vydal na cestu za ním. Proč to dělám? Vždyť zabili několik chlapů pouze stistknutím spouště? Momentálně mám šanci utéct a lepší už mít nejspíš ani nebudu. Ale i přes mé myšlenky jsem se nezastavoval, či neotáčel.

K autu jsem se dostal jako poslední s pohledy ostatních na mě přilepenými. Na sucho jsem polkl. Všichni to jsou vrazi a já tu prostě stojím. Posedali si do auta a mě nechali místo úplně vzadu, které jsem následně obsadil. Muž s černými krátkými vlasy a naušnicí na pravém uchu se posadil na sedadlo spolujezdce a role řidiče se chopil Styles. Tak trochu mi stále utíkalo, co se právě stalo. Událo se toho tolik a během tiché cesty mé myšlenky vyběhly na povrch, kde spustily chaos.

V autě panovalo ticho až do konce jízdy, která se uskutečnila před rozsáhlým šedým domem, který obklopoval hustý les. Vystoupil jsem mezi prvními a okamžitě otáčel hlavou ve všech směrech. Ne, nikdy jsem tu nebyl. Netuším kde jsme. Jelikož jsem překážel ve výstupu, jeden z chlapů do mě strčil, což jsem samozřejmě nečekal a tím pádem málem spadl, ale naštěstí se mi povedlo udržet rovnováhu.

Zato já si nevšiml, že by se snad jediný člověk z nich rozhlédl. Všichni šli jednoduše jako řízení roboti rovnou dovnitř. Tentokrát jsem nezaváhal a následoval je, protože tentokrát už nebylo cesty zpět. Nevěděl jsem, kde jsme se nacházeli. Nevěděl jsem, jak se dostanu pryč, domů, zpátky do města.

Ve vchodu do mě strčilo hned několik chlápků a já se z toho až zakolébal. Sklopil jsem hlavu s pokusem být neviditelný.

,,Tomlinsone, ty zatoč doleva," ozvalo se za mnou a já samozřejmě poslechl, i přes to že všichni ostatní pokračovali stále rovně. Na konci chodby byly jediné dveře a právě před nimi jsem se zastavil. Osoba za mnou mě předběhla, odemkla dveře a vešla dovnitř. Následoval jsem ji. Místnost se jevila prostorně, byla vymalována šedou až kávovou barvou a největší dominantou ji byl velký dřevěný kancelářský stůl, za který se posadil.

,,No dobře, myslím si, že je čas aby jsme se trochu seznámili," zvedl svůj pohled přesně do mých očí.

-M