Abducted [Z.M.]

the beginning of the nightmare

Opatrně se pohnu, abych nahlédla, snažíc se být co nejvíce potichu a nenápadná. Vykouknu zpoza kontejneru, přičemž samovolně zadržím dech. Naskytl se mi ne moc hezký obrázek. Na zemi seděl muž, zády opírajíc se o chladnou zeď. Celý obličej měl od krve. Nad ním se tyčily tři osoby - podle postav jsem rozeznala, že se jedná o muže. Dva z nich ke mně byli otočení zády, třetí byl ke mně natočený bokem, tudíž mi dával na obdiv svou tvář. Měl ostře řezané rysy, rovný nos, vlasy rozcuchané do všech světových stran a krátké vousy. Moje oči z jeho tváře sjely na jeho tělo. Vůbec se to nehodilo, ale mé oči se zastavily na jeho pozadí. Nemohla jsem si odpustit poznámku - jeho zadek mu mohla závidět kde jaká holka. V duchu jsem se okřikla a zatřepala hlavou, aby se mi vrátilo racionální myšlení.

,,Myslíte si, že máte vyhráno?! Nemáte! Pomsta bude ještě sladká." zasměje se ten muž od krve. Jeho smích trhá uši - je tak falešný. ,,Kdyby si nebyl tak pomalej, Tomlinsone, tak tvoje sestra ještě žije. Je mrtvá jen kvůli tobě! Škoda, že si nemohl vidět to, jak škem-" pokračuje ve svém proslovu, ale nemá možnost to doříct. Dostane pěstí, která ho umlčí. Něco v jeho obličeji nechutně křuplo, což mě donutilo tiše vyjeknout. Přitisknu si dlaň k ústům, abych byla tiše, přičemž se první slzy strachu dostanou ven a sjedou po mé tváři. Mého vyjeknutí si, díky bohu, nikdo z nich nevšiml.

Všichni tři začnou do muže kopat a tlouct pěstmi, přičemž muž ze sebe dostává pouze mělké výdechy, jakoby byl na pokraji svých sil. Svůj pohled přemístím na začátek ulice, což je má jediná cesta ven. V hlavě mi to začne šrotovat, vymýšlejíc plán. Ti muži, nebo spíše násilníci, jsou zaměstnáni ubližováním tomu muži, nemělo by být těžké kolem nich prokloznout a dostat se na začátek uličky. Musím se odsud dostat co nejrychleji a tuhle situaci bych měla nahlásit na policii.

Obezřetně vylezu zpoza kontejneru, za kterým jsem se doteď schovávala, zatímco mé srdce tluče, jakoby mi každou chvílí mělo vyskočit z hrudníku. Pohlédnu na ty násilníky, abych se ujistila, zda mi můj plán zatím vychází, tak jak má. Potlačím úlevné vydechnutí - nevšimli si mě.

Obejdu celý kontejner bez jejich vědomí a přitisknu se ke chladné zdi. Na chvíli zavřu oči, zatímco se můj hrudník zběsile nadzvedává. Mám chuť štěstím plakat - dokázala jsem tohle, teď nebude problém dostat se na začátek této uličky, přede mnou je pouhých pět metrů. Zatímco se stále ozývají tlumené rány, jak do toho muže na zemi mlátí a kopou, já se podél chladné zdi tiše rozejdu pryč z této uličky. Tvář se mi roztáhne do úlevného a šťastného úsměvu, když stojím na začátku uličky - můj cíl.

Naposledy se na ně otočím. Jediný pár očí, který je na mě upřený, je toho domláceného muže. Vsadím se, že kdyby měl možnost, tak mě určitě prozradí. Radši na nic nečekám a otočím se zpět. Nekoukala jsem si pod nohy, kam šlapu, a to byla má osudová chyba.

Plechovka, na kterou jsem šlápla, způsobila šílený hluk. Působilo to jako výstřel do ticha. Jako ve zpomaleném filmu jsem se otočila na ty násilníky. Koukali na mě všichni ti muži, jejich pohledy nebyly ani zdaleka přátelské. Díky světlu auta jim vidím do tváří. Největší strach šel z toho nejvyššího z nich - brunet s delšími kudrnatými vlasy. Vedle něj stál brunet, který nejspíše ve fitku trávil polovinu svého života - dle jeho namakané postavy. Po druhém boku kudrnáče stál ten s rozcuchanými vlasy, kterému v očích nebezpečně blýskalo. Až po prozkoumání každého z nich jsem začala jednat. Prudce jsem se otočila a rychlostí blesku vyběhla pryč z uličky.

,,Liame, běž za ní!" chraplavý hlas, jednoho z násilníků, byl pro mě najednou mnohem strašidelnější. Můj dech se z normálního proměnil na splašený. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Velké mínus pro mě - tuto část Londýna, ve které jsem se právě nacházela, jsem neznala příliš dobře. Nevěděla jsem, jak jsem se do této části dostala, natož abych věděla jak se odsud dostat pryč. Slyšela jsem, jak za mnou Liam běží, byl čím dál blíže. Pokud to ještě šlo, zrychlila jsem. Nechtěla jsem se vzdát tak snadno, i když jsem věděla, že mi za chvíli dojdou síly, protože jsem nikdy nebyla nadaný běžec či sportovec.

,,Pomoc!" můj zoufalý výkřik se roznesl tichou ulicí. Dech mi už přestával stačit, můj běh byl každou vteřinou pomalejší. Vběhla jsem do uličky, která mi byla nejblíže. Chtěla jsem se Liamovi, který za mnou stále běžel, ztratit. Následuje můj zoufalý pláč - ulička je slepá.

Srdce mi tluče jako o závod, můj splašený dech přerušují Liamovi kroky za mnou. Otočím se čelem k němu, abych viděla jeho pohyb, a začnu couvat ke zdi. Je jen pár kroků od mého těla, každou vteřinou se vzdálenost mezi námi zmenšovala. Klidnou chůzí kráčí ke mně, jeho klid znásoboval můj strach, který jsem cítila.

,,Prosím, neubližuj mi. J-Já nikomu nic nepovím." vzlyknu vyděšeně a natáhnu před sebe ruce v obraně. Moje zoufalá prosba mu očividně přišla vtipná. Pouze se nad mými slovy uchechtl a v očích mu pobaveně blesklo.

Na jeho tváři se roztáhne vítězný úšklebek, když se má záda setkají s chladnou zdí. Dvěma kroky je těsně přede mnou, přičemž vítězný úšklebek neopouští jeho tvář. Nahání mi šílený strach, takhle jsem se nikdy v životě necítila. Jsem vyděšená, zoufalá a nevím, co mám dělat.

,,Prosím, nech mě být." vzlyknu tiše. Liam zvedne ruku a svou velkou dlaň přiloží na mou tvář. Kvůli strachu se nepohnu ani o centimetr. Posune svou dlaň a chytí mě za temeno hlavy. Moje vystrašené oči ho stále pozorují, přičemž slzy strachu stékají po mých tvářích. Kvůli strachu nemám odvahu promluvit a znovu ho prosit.

Stalo se to tak rychle, že jsem to sama nedokázala zpracovat, natož se bránit. Jednoduchým nápřahem praštil mou hlavou o zeď. Úder do hlavy byl příliš silný. Sjela jsem po chladné zdi až k zemi. Takovou bolest jsem nikdy nezažila. Cítila jsem krev, jak mi pomalu stékala po obličeji. Plíce vypovídaly službu, měla jsem pootevřené rty, snažíc se zhluboka nadechnout. Oči se mi klížily, viděla jsem rozmazaně, snažila jsem se zaostřit, ale marně. Před sebou jsem viděla jen vtipnou, rozmazanou postavu.

Liamovi paže se najednou objevily kolem mého těla, zvedajíc mě do své náruče. Co teď se mnou bude? Co má v plánu se mnou dělat? Co když tohle byly poslední chvíle mého života? Nemohu dál uvažovat, hlava mě bolí čím dál více, že pomalu nedokážu ani uvažovat. Moje oční víčka pomalu, ale jistě, těžknou. Jsem natolik mimo, že si ani pořádně neuvědomuji, že se momentálně nacházím v náruči nebezpečného násilníka, který mě nese neznámo kam. Pootevřu rty, jako bych chtěla něco říct, ovšem jediné, co z mých úst vyjde, je mělký výdech. Během chvíle se mé oči zavřely a má maličkost upadla do bezvědomí.

zdravím,
po dlouhé odmlce se opět ozývám. Kniha Abducted se vrací zpět na své místo, kam patří - wattpad. Kapitoly budou postupně opět zveřejněny - probíhá oprava chyb a menší úprava, takže, prosím, o trpělivost :)