Dědička

Kapitola IX Mimořádná událost

,, Vymyslela jsem tedy tu "výhru". Tým, který prohrál bude po jeden den vykonnávat všechny rozkazy týmu vítězného. Nejspíš si výherci vyberou nějakou osobu. To je jedno. Samozřejmě vám, ale nemusíme utírat prdel. Nebo tak něco, jasný? Všichni souhlasí? Vadí to někomu?". Pár chlapců se škodolibě usmálo a vykřiklo.,, Zabírám si princeznu!" a hrnuli se ke mně. To jsou parchanti. Všimla jsem si mezi nima i Danteho. Ten si už teď myslí, že mu patřím nebo co?,, Co kdybych ti Tiano zavázal oči a ty po hmatu vybereš komu budeš sloužit? Zájemců je hodně" ozval se Kay.
,, Fajn když se nedohodnete." sama si vyberu komu budu sloužit, úžasný. Fakt že jo. Ucítila jsem okamžitě studené ruce Kaye na obličeji. Za chvíli jsem tam stála v kroužku mladých mužů jako nějaká ovce s černým šátkem přes oči. Uvědomovala jsem si, že se mi líbí ten jejich zájem. Usmála jsem se.
,, Tak můžeš" roztočil mne Kay a ztratil se někam pryč. Kay s Andreasem jsou asi zatím mí favoriti.
Dala jsem ruce před sebe a začala někoho hledat. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mi osud nevybral Andrease. Nevypadal vůbec překvapeně. No tak. Proč zrovna on?
Měla jsem co dělat abych nezrudla.
,, Ehm dobře. Tak vy ostatní nějak utvořte dvojice. Těch výherců a proherců pochopitelně. "vysoukala jsem ze sebe přiškrceně.
,, Co si přejete pane?" udělala jsem před Andreasem purkle, které mě tak pečlivě naučila Lady Sofie.
Krátce se zasmál a odpověděl,, Pro začátek bych potřeboval... Ustlat postel, vyvětrat pokoj, přinést jídlo do pokoje, potom zamést, utřít prach..."
,, Divím se, že znáš tolik domácích pracích. Jestli si, ale myslíš, že je to na mne moc, nebo že to nezvládnu, tak jsi vedle. Jestli si nevzpomínáš, tak před pár měsíci jsem tohle normálně, dennodenně dělala. Ještě mnohem víc" osočila jsem se na něj.,, Až dokud nepřišel mor" hlesla jsem.,, Jinak bych tu vůbec nebyla "
,, U nás taky byla černá smrt" vzpomínal můj společník.,, Zabila mi otce. Zůstala mi jen matka a dvě sestry. "
,, Aspoň někdo. Mně nezůstal nikdo. Tak si nestěžuj"
,, Promiň "
,, To já promiň . Jsem nevrlá."
Vydali jsme se k pokoji a když jsem vykonnávala práce ani jeden z nás nepromluvil. Když jsem mu donesla jídlo z kuchyně zeptal se.
,, Máš hlad? "
,, Ani ne" když mi, ale ukázal plný talíř nejvýraznějších lahůdek, nedokázala jsem lásku k jídlu skrývat. Snědla jsme půlku jídla a až pak jsem se zarazila. Je to jeho jídla a já mu ho skoro celý snědla.
Bylo vidět, že ho baví rozkazovat budoucí královně. Zaujatě mě pozoroval.
,, Vypadá, že ráda jíš."
,, Ne to ne jen jsem měla hlad" bránila jsem se.
,, Jen klidně jez" zamával přede mnou škádlivě vidličkou. Zavrtěla jsem hlavou. Musím se ovládat.
další sousto snědl sám a já jen hladově koukala. Najednou se rozezněl hlasitý buben. Poplach. Okamžitě k nám do pokoje vtrhl jeden ze strážníků a křičel.,, Nesmíte vycházet z pokoje. U jednoho ze soutěžících, byl objeven mor. Musíte tu zůstat přes noc. Komorná vám teď rychle přiveze jídlo, a pak vás tu zamkneme, dokud nebude stav bezpečí odvolán. " to může trvat věčnost.
,, Který soutěžící to byl?" zeptala jsem se vylekaně. Před chvílí tu byla zábava a teď jsme se doslova třásla strachy. Ať už to byl kdokoliv, všichni jsme se ho někdy, byť jen okrajově dotkli. Zítra může být mor objeven u všech.
,, Derick Crevey". Ne. Já s ním dokonce měla mít schůzku. Vyhrál spolu s Andreasem úkol a teď, s největší pravděpodobností zemře. A já ho ani neuvidím. Bože proč? A ještě ani nemůžu strávit noc ve svém pokoji. Ne musím být v jedné místnosti s tímhle...
Andreas vycítil mě obavy a tak mě uklidnil.,, Neboj můžu spát v koupelně a ty v mé posteli. Ani se tě nedotknu" zanedlouho přišla vyděšená komorná s vozíkem jídla. Rychle ho k nám šoupla a zmizela. Den se rychle blížil ke konci a, protože nehodlám spát v těžkých šatech, které musím bohužel nosit nesměle jsme požádala pána pokoje, jestli mi náhodou nepůjčí nějakou lehkou košili a kalhoty. Přikývl. Zamkla jsem se v koupelně a rychle se umyla. Pak jsme si vzala obří košili, kterou jsem si zastrkala do kalhot. Připadala jsme si jako za starých časů. Nosila jsme oblečení po bratrech. Jakmile jsme si vlezla do postele, Andreas zmizel v koupelně a už nevylezl. Dlouho jsem nemohla usnout, ale nakonec zvítězila únava a já začala tiše oddechovat. Divila jsme se, že Andreas nechrápe.

Ráno jsem se prvotně lekla kde to jsem. Pak mi to všechno došlo. Zaklepala jsem na dveře koupelny. Nic. Znovu. Nic. Opatrně jsem otevřela. Andreas ležel na zemi s dýkou v boku a zakrváceným obličejem. Zakryla jsme si ústa abych nevykřikla. Někdo ho napadl. Mohl přijít akorát z šatníku kde bylo obrovské okno se závěsy. Rychle jsme nahmatala pulz a oddechla si. Není mrtvý. Možná, ale brzy bude. Musím mu pomoci. A to rychle. Na jeho nahé, vypracované hrudi, byla jasně vidět hluboká rána. Naštěstí ho nenapadl večer, ale teď někdy. Jinak by byl mrtvý. Klouby měl odřené takže byly jasné stopy po boji. Protivník musel být silnější. Hlavu měl zvrácenou do zadu, byl v bezvědomí. Rychle jsme ho začala ošetřovat. Základy jsem uměla od mamky. Potom jsem vylezla na chodbu a rozhlédla se po nějakých strážných. Nikde nikdo. Do háje. Budu to muset zvládnout sama. Uslyšela jsem sténání a tak jsem se rychle vrátila do koupelny. Andreas měl otevřené oči a prohlížel si zranění.
,, Ahoj" řekla jsem vyděšeně.
Myslím, že chtěl říct něco typu. ,, Co se stalo mezitím, co je byl mimo? "ale vyšlo z něj něco jako zachrčení.
,, Ráno jsem se vzbudila a ty nikde. Tak jsem se šla kouknout a našla tě krvácet" byl bledý jako stěna, musí odpočívat.
,, Díky "vydechl,, Myslím že někdo na mě asi před hodinou skočil ze zadu, začal jsem se bránit, ale on mi zacpal pusu. Asi  jsme se stále bránil a nakonec mi myslím vrazil kudlu do boku a omráčil mě. Víc si nepamatuji. Ale proč by to dělal? "krátká řeč ho nesmírně vyčerpala, ale přesto jsem se ho musela vyptávat dál.
,, Neviděl jsi jeho tvář?"
,, Ne ne. Byl zahalený. Ale mám pocit, že jsem ho někde viděl. "
Když byl zahalený mohl to být kdokoliv. Nejspíš to byl ten samý co byl v mém pokoji, uvědomila jsem si.
Andreas znovu upadl do bezvědomí, vyčerpalo ho to a tak jsem mu začala převazovat rány. Provizorní obvazy měl nasaklé krví. Jestli okamžitě neskončí poplach, kvůli mimořádné události, zemře. Nemá mu kdo pomoci. Když jsem byla s prací hotova políbila jsem ho na čelo a zmizela zpět do ložnice. Ze zbytku jídla jsem udělala dvě hromádky, a z jedné ještě dvě. Jednu moji, druhou pro Andrease. Cítila jsem se bezmocná. Derick je možná po smrti a kdoví jestli nemá mor ještě někdo jiný. Kdokoliv. A jestli Andreas... Nechtěla jsem tu větu nikdy dokončit.