Serendipity |nammin|

~First chapter~

Namjoon - psán tučně
Jimin - psán normálně

Už od mala jsem potřeboval přijít věcem na kloub. Nezáleželo na tom, jestli to byli výslechy ostatních dětí o tom, jestli na vlastní oči viděli Ježíška nebo dobrodružné hry s plyšáky. Byl jsem neporazitelný detektiv, dobrodruh, objevitel! Měl jsem to zkrátka v krvi.
Rodiče mé sny avšak tolik v potaz nebrali. Brali mé přespřílišné nadšení jako součást dětství a těšili se, až jednoho dne vyrostu a stanu se doktorem. Jenže to se nestalo. Nikdy jsem z toho nevyrostl. Po základní škole jsem ihned nastoupil na policejní akademii a začal se učit kriminalistice. Opravdu jsem se snažil, ale šlo to se mnou od desíti k pěti. Už už to vypadalo, že se nakonec opravdu budu muset stát doktorem, když do naše oddělení přišel cizí muž. Jeho tvář byla přísná a tvrdá, jako zákon sama, a na hrudi se mu tkvělo spoustu medailí. Hledal si nového pracovníka do oddělení. Vlastně ani nevím, co se tehdy stalo. Nijak jsem se narozdíl od ostatních na něj nesnažil zapůsobit a hleděl si svého. Učil jsem se, trénoval, ale on si mě vybral. Mě, bezvýznamného a obyčejného Kima Namjoona, jež rád zkoumal záhady. A tak jsem toho roku nastoupil k němu na vícvik. Po tři roky jsem dřel až do morku kostí, aby nastal tento den. Den, kdy konečně dostanu svůj první případ.

Pohladil jsem ji po tváři a lehce se usmál. V jejích tmavě hnědých očích se zrcadlil strach a naprosté zděšení. Usmál jsem se a strunu u jejího krku jsem začal utahovat. Ona se začala okamžitě dusit. Její tvář byla ještě zoufalejší. Z krku jí vystříkl pramínek krve a já strunu pustil. Byla mrtvá. Dílo jsem si vyfotil a ihned mi vyjel snímek. Perfektní. Stopy jsem uklidil a vydal se domů. Miluju tu bolest co jim září z očí. Tak jako tomu herci. Taky netušil kdy přijdu a proto se rozloučil tak brzy.

Celou kanceláří se rozezvonil tefen. Šéf ho pod září svého striktního obličeje a pozlátek na jeho vestě zvedl a nakrčil obočí. Už jen z toho výrazu jsme dokázali vyčíst, že něco není dobře. Šéf dokončil telefonát a celá kancelář najednou lítala sem a tam. Tými se připravovali, upravovali si vesty, zatímco mě se na stole objevily fotky z místa činu. Tohle je teď můj případ.

Hledali mě už dlouho, to je pravda. Kdykoli jsem něco udělal, dříve či později začali pátrání. Moc se jim to zatím nevedlo. Byl jsem vždy rychlejší. Několikrát jsem jim tam nechal i 'milé' dopisy.
'Snažíte se marně. Měli by jste to už vzdát. Nejste dost chtří aby jste mě našli.
P.S: V první zásuvce máte nějaké fotečky :**'

Na místo činu jsme dorazili pozdě. Byt byl prázdný a téměr vybílený. Nikde žádná stopa, nikde jediná věc zašpiněná krvý.
Člověk by si i řekl, že se v tomto domě nic nestalo, kdyby si nevšiml nebohé dívenky s rozdrásaným krkem na posteli.
S povzdechem jsem si nasadil rukavice a začal prohledávat okolí. Nechápu, jaké zvíře mohlo tohle spáchat. Přesně kvůli takovýmhle lidem bych znovu obnovil trest smrti. No co koukáš?! V Římě se to dělalo běžně a jakej tam měli klid! Neměli, ale to je fuk... Chvíli jsem zkoumal všelijaké police a skříňky, když jsem si najednou všiml vzkazu.
S nakrčeným obočím jsem si ho přečetl a zvědavě sáhl do doporučené skříně, což jsem dělat neměl. Ihned se mi zatočila hlava a udělalo špatně od žaludku. Jediné, co teď můžu udělat je poslat dopis i obrázky na snímání otisků.

Seděl jsem v MHDčku a pozoroval z okna Seoul, zatím co jsem se vracel domů. Teď mě tak napadlo, vědí vlastně jak vypadám?
,,Je tu volno?"
Zvedl jsem k hlasu pohled. Stála tam nějaká babička s taškou plnou nákupu.
Nechtělo se mi ale zvedat, tak jsem se jenom víc posunul ke oknu a přikývl.
Ona si sedla a začala se dívat na menší televizi, co tam měli. Tak jako všude.
Ze zvědavosti jsem se koukl i já a co nevidím. Už to začali vyšetřovat. Heh. Řekl bych, když to tak znovu vidím, že je moje dílo perfektní.
Odtrhl jsem pohled od televize a vystoupil. Vracel jsem se uličkami a nad celým dnem přemýšlel. Neměl jsem strach. Ano, z toho případu a ani z toho, že by mě tu teď jen tak mohli něco udělat. Oni mě totiž znají. A bojí se.

Probíral jsem se papíry a nervózně stepoval za svým šéfem. Právě jsme se nacházeli v televizním studiu a mě s mým prvním případem čekal i můj první televizní rozhovor.
Nebudu lhát. Třásly se mi ruce a hlas se mi zadrhával v krku. Strašně jsem se bál.
Studio se najednou rozsvítilo a před kameru předstoupila reportérka.
S úsměvem a velkým výstřihem spustila svou úvodní řeč. Vystrašeně jsem se podíval na šéfa a podal mu své papíry. Doufal jsem, že mě třeba trochu podpoří nebo uklidní, ale on mě jen poplácal po rameni a popostrčil směrem ke kameře. Bože Namjoone...nádech, výdech.
,,A nyní bych ráda sem před kameru pozvala vyšetřovatele Kima Namjoona, který nám o případu řekne něco víc."
Zatřepal jsem hlavou, nasadil úsměv a postavil se vedle režisérky. Směle jsem jí podal ruku, pozdravil a pustil se do své připravené řeči.
,,Dobrý večer. Jak už jste předtím zmínila, potvrzuji, že máme venku na útěku několikanásobného sériového vraha. Proto bych rád upozornil občany, aby dbali na své bezpečí a nezdržovali se nikde sami.
Nezáleží na tom, jestli je den, nebo noc. Zkrátka buďte opatrní.
Tento zabiják je opravdu nevyzpytatelný. Jeho činy jsou strašné. Nic pro něj není překážkou, a proto se odborníci domnívají, že trpí závažnou poruchou osobnosti. A to zejména co se týče citů a empatie k ostatním lidem.
Nevím, co je zač, ale už kvůli rozhovoru s rodiči oběti, kterým znovu přeju upřímnou soustrast, vám slibuji, že ho dostanu."

Seděl jsem na gauči a u rozhovoru se díval na všechny ty fotky. Byla to opravdu podívaná. Ne ale tak, jako na živo. To bylo teprve něco.
Fotky jsem strčil do obálky a na vrch napsal 'Marie SeokJi'.
Tu holku jsem znal. Chodila se mnou i do stejného ročníku. Byla to královna školy, kterou všichni milovali pro její krásu a dobrou osobnost. Kurva.
Všichni učitelé ji milovali, a já ji proto nesnášel. Tak jako všechny holky. Jsou zbytečné. Chovají se nepředvídatelně a jsou lstivé.
Udělal jsem si večeři a najedl se. Potom jsem se už jen vykoupal a začal vykukovat z okna. Tak která princezna to bude příště?