'Cause heartbreaking is too mainstream

Chapter Two

Push until you can't and then demand more.

******************************************

"Prosím jedny Malborky," řeknu prodavačce v trafice. Podá mi je a já jí na pult hodím bankovku. "Drobné si nechte."

Když se otočím, abych uvolnila cestu ženské za mnou, srazím několik časopisů na zem. Prodavačka na mě začne ječet, a tak jen protočím oči a začnu je sbírat.

Kdybych si představila prince na bílém koni, co mi přijede pomoci, a při tom oba sáhneme po stejném časopise, naše ruce se dotknou, podíváme se na sebe a okamžitě se do sebe zamilujeme, nebyla bych víc vedle.

Vysoký světlovlasý kluk v černé volné mikině a otrhaných džínsech - můj princ, na bílém koni - mi šlápne na ruku, když sahám po jednom extra pikantním časopisu, nesoucí strhující titulek: Paris zase řádí.

"Au!" vykřiknu ublíženě.

"Co-?" zarazí se a rozhlédne se kolem sebe, hladajíc zdroj toho výkřiku.

"Tady dole, ty idiote," bouchnu ho do lýtka. Podívá se na mě a hned se rozesměje. "Co je? Nestojím ti ani za zlámanou grešli?"

"Ty máš ale výrazy," zasměje se.

"A ty obrovský pádla. Šlápls mi na ruku! To se ani neomluvíš?"

"Eh- ne?"

"Nevychovanče."

"Eh- jo?"

"Moc vtipný," udělám na něj ironickou grimasu. Jeho kamarád, očividně stejného IQ, jako má ten s pádlama místo nohou se zasměje a řekne strašně chytrou poznámku k mé košili.

"To se mi nemůžeš prostě omluvit? Nebesa, ty si ale kretén," řeknu spíš pro sebe ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni v okruhu dvaceti mil.

"A ty jsi zase ušmudlaná malá šmudla," opáčí ten kluk.

"A ty se opakuješ," řeknu a postavím se, protože mě ten ohromný výškový rozdíl už deptal. Ale zjišťuju, že jsem si moc nepomohla. Má dobrý metr devadesát devět, což je o celých třicet centimetrů víc, než mám já. "Co je, došla ti řeč?" zeptám se, když chvíli mlčí a nevypadá, že by se chystal omluvit. Kdežto otisk na mé ruce přímo po omluvě prahne.

"Co to děláš?" zeptá se zmateně, když mu onou postiženou rukou zamávu před očima.

"Nevím, ukazuju ti újmu způsobenou na mém těle?"

Při těch slovech si mě prohlédne. "No kurva," unikne mu.

"Prosím?"

"Že seš buchta," prohlásí ten druhý.

"Díky, snad mě ty vaše uslintaný ksichty nesežerou."

"Zvu tě na kávu," řekne ten kluk.

"A to jako proč?" zeptám se lehce šokovaná.

"Protože se omlouvám," řekne najednou a usměje se.

"Tak určitě. Ani nevím, jak se jmenuješ."

"A já neznám tvé jméno."

"Taky ho vědět nemusíš!"

"V tom případě ty to moje taky ne."

"Fajn."

"Fajn."

"Tak co bude s tím kafe?"

"Mám nápad. Ty si ho koupíš, opaříš se a já se ti pak budu spolu s ostatníma smát," řeknu.

"Nebo tě pozvu na sendvič?"

"A tobě zaskočí salát v krku a udusíš se?" řeknu téměř toužebně.

"Vzdávám to," protočí oči. "Dvoje Malborky," řekne trafikářce. Nepozastavím se nad tím, a prostě to přejdu.

Nejdřív se chci nějak rozloučit, ale pak mi dojde, že je mi šumák a prostě se otočím a odkráčím. Neznámých kluků v černých mikinách mám dost.

Jenže když dorazím na večeři a sednu si i s jídlem ke stolu, uvidím ho vcházet dveřmi. "No to ne," zašeptám sama pro sebe a přehodím si vlasy do obličeje, aby mě neviděl. Rychle do sebe naházím tu trochu sekané s brambory a potichu našlapujíc odťapkám pryč, ale co by čert nechtěl, holka o které vím, že má pokoj naproti nám se odsune ve stejnou chvíli, kdy kolem procházím a srazí mě tím na zem. Okamžitě se mi začne - velmi hlasitě - omlouvat, což přivolá pozornost všech okolo. Když jí vysvětlím, že vše je v pohodě, a že to byla vlastně moje chyba, zabloudím pohledem k tomu klukovi. Jen mi zasalutuje a pak se začne hrozně smát, jako bych právě udělala největší vtip celého tisíciletí. Ukážu mu prostředníček a odkráčím pryč. Další idiot v mém životě, to je přesně to, co mi zcházelo.