Čokoládový ráj❌

21.Kapitola

Kristián

Jen těžko jsem předstíral, že to, co se stalo mojí Sofii, je mi jedno, nebo, že z toho neobviňuju toho upířího bastarda. Kdyby se sem nenastěhoval nic z toho by se nestalo.

Sofia je moje bez ohledu na kohokoliv jiného.

„Co začalo?" zeptal jsem se a pomáhal jsem Sofii utírat všechnu tu krev z obličeje. Bylo to sakra děsivé.

„Protože Sofiu pokousal mrtvý upír bude se postupně měnit. Prvním stádiem je krev místo slz – takové jsou slzy všech upírů..." přitom ten zmetek uhnul pohledem jako by se za to snad styděl.

„...v podstatě se z ní teď stane upír a potom ... bude postupně umírat – opravdu bych nerad zacházel do podrobností. Tak daleko to zajít nenechám." Řekl pevně se silou v hlase a já na malý okamžik uvěřil jeho slovům. K mému štěstí to trvalo jen chvilku. Postavil jsem se a přešel jsem přímo k němu.

„Kristiáne!" snažila se mě Sofia zastavit, ale já jen mávnul rukou. Stál jsem mu tváří v tvář, díval jsem se do těch jeho chladných šedých očí a necítil jsem nic jiného než hněv.

„A co s tím chceš dělat?" zavrčel jsem se zatnutými zuby i pěstmi.

William si povzdechl a podíval se přes moje rameno na Sofiu.

„Nechci, aby se to dozvěděla celá vesnice, rozumíš?" řekl směrem ke mně a já si založil ruce na hrudi.

„Kristiáne, prosím, nech toho! Jestli nedokážeš držet jazyk za zuby tak prosím odejdi. Nebudu se neustále dívat na to, jak Williama urážíš. On za nic nemůže! Napadli nás. Tak toho laskavě nech nebo běž pryč."

Cloumala mnou nenávist, nenáviděl jsem ho za to, že jí tak zblbnul hlavu. Vždyť ona ho má raději než mě! Bůh ví, co už spolu dělali. Chtělo se mi zvracet. Jenže Sofia ... nezaslouží si takový osud a bylo mi to tak hrozně líto.

Když jsem se na ní podíval, už to nebyla ta bezstarostná dívka, kterou jsem miloval. Teď to bylo vyděšené zvířátko a já nemohl dělat nic, abych jí ochránil.

„Promiň Sofio, já nemůžu." Řekl jsem nakonec a zavrtěl jsem hlavou. Možná jsem byl zbabělec, ale nemohl jsem se dívat na to, jak žena, kterou miluji umírá, nebo hůř – mění se v upíra, nebo co to mělo být.

„Kristiáne ... „vydechla moje jméno a mě se sevřely všechny orgány v těle. Věděl jsem, že by chtěla abych zůstal, ale já nemohl, opravdu ne.

Otočil jsem se na Williama.

„Jestli zemře, nebo se z ní stane stejná zrůda jakou si ty nebo cokoliv jiného, najdu si tě a zabiju tě." Zašeptal jsem.

„Budu ti vděčný."

Zarazil jsem se překvapený tím, co řekl. Zmateně jsem mu ve tváři hledal jakoukoliv stopu po lži. Marně.

„Co?"

„Jestli zklamu, budu rád, když mou existenci ukončíš ty." Odpověděl mi a já na něj dál překvapeně zíral.

„Ať tě ani nenapadne souhlasit, Kristiáne!"

Otočil jsem se na Sofiu, která se nemotorně zvedla z postele a pomalu se sunula podél její hrany.

Než jsem se stačil, byť jen pohnout, abych jí pomohl, William už byl u ní a podpíral jí.

Znovu jsem se zamračil.

Díval jsem se na to, jak jí vede směrem ke mně, a to co jsem cítil se dalo ve větší míře připsat nenávisti, ale čím déle jsem se na ně díval, tím víc jsem si uvědomoval i další povit, který byl nenávisti úplným opakem.

Dotýkal se jí tak opatrně...

„Kristiáne prosím ... nepřistupuj na to. Rozhodně nechci umřít, ale jestli nenajdeme řešení tak se prostě nedá nic dělat. A vinit za to Williama by nebylo správné. Prosím ..." prosila mě Sofia a já sledoval jednu jedinou krvavou slzu, která se jí kutálela po tváři až na krk.

Smutně jsem si povzdechl. Proč muselo takové neštěstí potkat zrovna jí – nás.

Musel jsem pryč. Ten pohled mi lámal srdce.

Podíval jsem na toho upíra, který za vše mohl a tvář se mi zkřivila odporem.

„Dohodnuto zrůdo." Procedil jsem mezi zuby a rychlým krokem jsem vyšel z pokoje.

„Kristiáne!" uslyšel jsem její volání, ale nedbal jsem na něj. Rozrazil jsem hlavní dveře a vyšel ven. Stmívalo se.

Zastavil jsem se a podíval se na zapadající slunce, zhluboka jsem se nadechl a otočil jsem se abych se podíval do oken domu.

„Sbohem má drahá Sofio."