Čokoládový ráj❌

16.Kapitola

Na začátek se chci omluvit všem milovníkům koní.
T.T

Sofia Gayle
,,Williame, stůj!" zakřičela jsem na něj jak nejhlasitěji jsem dokázala a on zatáhl Mackbathovi za hřívu.
,,Vysvětlíš mi proč si mě takhle unesl?!" chtěla jsem po něm vysvětlení a znovu jsem se na něj otočila. Jeho oči mě děsily, ale byl to William. Z nějakého důvodu jsem věděla, že on mi neublíží, jeho oči musely mít jiný důvod.
,,Co to máš s očima?" položila jsem mu hned další otázku a on si povzdechl.
,,To jsem ti chtěl vysvětlit až odpoledne." řekl tichým hlasem a omluvně se na mě podíval. Zlobila jsem se, pravda, že ano. Ale jeho pohled a ruce kolem mého pasu, mě nutili mu odpustit.
  ,,Dobře, tak vysvětluj." řekla jsem nakonec a založila jsem si ruce na prsou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám svůj košík. Musel zůstat na cestě, když mě William vysadil na Mackbatha.
  ,,Můj košík!" vykřikla jsem a začala jsem slézat z koně. Nemůžu ho tam jen tak nechat! To přeci nejde!
  ,,Dost Sofio! Přestaň! Ten teď není důležitý!" rozkázal mi William a pevně mě objal. Tím mi znemožnil jakýkoliv pohyb.
  ,,Williame, okamžitě mě pusť! Musím se pro něj vrátit!" protestovala jsem, ale jeho paže byly jako z kovu. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, nemohla jsem se ani pohnout.
  ,,Teď se nemůžeš vrátit! Je to nebezpečné! Tak mě sakra poslouchej!" křičel na mě, zatímco já jsem bojovala s jeho silou.
Musím se vrátit. Ať má k tomuhle únosu důvod jaký chtěl, musím se prostě pro tu čokoládu vrátit.
  ,,Nemůžu tam tu čokoládu jen tak nechat! Dědeček na mě spoléhá!" argumentovala jsem dál a koutkem oka jsem viděla jak William protočil očima.
  ,,Když se konečně uklidníš, vše ti vysvětlím." pronesl vážně a já si povzdechla. Nemělo cenu se snažit, vždy bude po jeho.
  ,,Dobře, fajn." souhlasila jsem. V tu chvíli jeho pevné sevření povolilo. Upravil si těch pár vlasů, které se mu uvolnily z uzlu který nosil, a podíval se na mě.
  ,,Je tu stará kletba která sužuje mou rodinu...a mě. Moje matka i Oskar kvůli ní zemřeli. Oskara jsem sice zabil já, ale kdyby netrpěl tou kletbou nestalo by se to. Nejsme ale jediní. Ostatní kteří trpí touto kletbou, nesouhlasí s tím, že se jí snažím léčit, nebo zničit. Říkej tomu jak chceš. To proto jsi v nebezpečí Sofio. Ty jsi moje vysvobození z té kletby." řekl mi a já se nezmohla na slovo. Já, že jsem jeho vysvobození? Co to znamená? A o jakém nebezpečí to mluví?
  ,,To nechápu." odpověděla jsem mu na to a on frustrovaně zavřel oči. Ty divné rudé oči. Jako v tom snu.
  ,,Williame co je to za kletbu?" zeptala jsem se, ale někde uvnitř mě už odpověď dávno byla, jenže jsem tomu odmítala uvěřit.
  ,,Sofio, já...ti to takhle nechci říct. Ne teď...potřebuji na to čas. Teď bys to nepochopila a já...tě musím dostat do bezpečí. Oni jsou tady, ví o tobě a budou se tě snažit zničit."
  ,,Kdo oni, Williame? Co mi hrozí?" ptala jsem se, ale než mi William stačil odpovědět, Mackbath hlasitě zařehtal. Ztuhla jsem strachy, znělo to tak děsivě a zlověstně, i William zpozorněl.
  ,,Musíme pryč." řekl po chvíli, kdy se mi zdálo, že poslouchá každý zvuk který byl slyšet, a znovu mě pevně objal. Zároveň pobídl Mackbatha patami a kůň se rozběhl.
  ,,Co se děje?" zeptala jsem se zatímco jsem se snažila držet na hřbetě koně a nevnímat bolest z jízdy.
  ,,Našli nás, nejspíš šli po naší stopě."
  ,,Ale kdo, Williame? Kdo nás pronásleduje, sakra?!" vykřikla jsem, už mě unavovalo, že mi nic neříká.
Odpověď mi ale nestihl dát. Mackbath se hnal krajinou obrovskou rychlostí a znenadání se před námi objevili dvě postavy. Nestihla jsem si ani všimnout jak to udělali, ale naráz se přikrčili a podrazili Mackbathovi nohy. Vykřikla jsem a oba s Williamem jsme tvrdě dopadli o pěkný kus dál.
Znovu jsem vykřikla bolestí. V levé ruce mi bolestně tepalo a když jsem se trochu zvedla zjistila jsem, že s ní nemůžu hýbat. Dokonce i v obličeji jsem cítila pálení, byla jsem obalená hlínou, bahnem a listím. Neodvažovala jsem se nějak víc zkoumat mou ruku, ale svetr který jsem měla na sobě se na mě nepříjemně lepil.
S vypětím nějakých sil které jsem měla jsem se pomalu posadila. Kolena jsem měla rozedřená a kalhoty rozthané. Dokonce jsem si z lýtka vytáhla větvičku, která se mi tam zabodla.
  ,,Sofio! Sofio!" slyšela jsem najednou a pomalu jsem začala vnímat okolí. Do té doby jsem byla hluchá ke všemu kromě hučení v mě hlavě. Světlo kolem se mi zdálo ostřejší než předtím a cítila jsem jak se mi začíná motat hlava.
Omámeně jsem se podívala kolem sebe. Všechno se začalo točit, chtělo se mi zvracet.
  ,,Sofio!" slyšela jsem znovu jeho hlas a zoufale sem se ho snažila najít. Nedařilo se mi to. Barvy se mi slévaly do jednoho divného pokrouceného obrazu. Kde je?
  ,,Sofio tady jsem! Výdrž a hlavně neusni!" křičel na mě rozkazy a já se chtěla ušklíbnout. Nešlo mi to.
Připadala jsem si jako bych prošla drtičkou. Kde je Mackbath?
Hledala jsem i jeho, ale čím víc jsem se rozhlížela, tím víc se mi svět točil a ztrácel. Víčka jsem měla těžká a netoužila jsem po ničem jiném než se položit do trávy.
  ,,Ne Sofio! Nelehej si!" probral mě Williamův hlas, teď se ale ozval z jiného místa. Uvědomila jsem si, že ležím v trávě. Kdy jsem to udělala?
Tráva mě příjemně chladila, ale žaludek protestoval proti točení světa kolem mě.
  ,,Sofio!"
Cukla jsem sebou jak jsem se jeho hlasu lekla. Jenomže další slova už jsem neslyšela. Jeho hlas se mi ztrácel kdesi v dálce. Chtěla jsem zastavit to točení hlavy. Bylo mi špatně.
  ,,Sofio prosím, zůstaň se mnou!"
Znovu se jeho krásný hlas ozval z jiného místa než předtím. Proč za mnou nepřijde? Vždyť já nikam nejdu.  Jen si na malou chvilku zdřímnu.
  ,,Sofio!"
Sotva jsem ho slyšela. Hučení v mé hlavě sílilo. Ruka mi pulsovala, byla asi zlomená. Sil mi ubývalo.
Musím spát, pak bude vše v pořádku.
  ,,Nesmíš usnout! Sofio!"
Znovu ten jeho krásný hlas, tak naléhavý. Co se děje? Kde je?
  ,,Williame..."

Tak tady je další kapitola :) Další čekejte v pondělí 17.4.2017