Čokoládový ráj❌

17.Kapitola

Sofia Gayle
Probudila mě šílená bolest hlavy, žaludek protestoval a končetiny jsem měla jako z olova. Ani jsem netušila jestli se mi daří se alespoň nějak pohnout. Moje tělo jakoby snad ani nebylo moje, necítila jsem levou ruku a každý sval mě bolel. Zaskučela jsem a v té místnosti kde jsem ležela něco spadlo. Alespoň jsem ležela v posteli.
Co se stalo? Proč se cítím tak mizerně?
  ,,Sofio?" uslyšela jsem tichý hlas vedle své hlavy. Poznávala jsem ho, jeho hlas bych si nikdy s žádným nespletla. Snažila jsem se otevřít oči, ale jediné co se mi povedlo, bylo pootočit hlavu, což zamíchalo mým mozkem a celý svět se mi za zavřenými víčky roztočil.
  ,,To je v pořádku, nehýbej se." šeptal mi William těsně vedle mě. Pak jsem ucítila něco chladného na tváři a čele, musely to být jeho prsty. Hladil mě.
  ,,Moc se omlouvám." zašeptal a já jsem chtěla odpovědět, ale uvnitř mého krku byly snad doopravdy žiletky. Jediné co mi zbývalo, bylo nesouhlasné vydechnutí. Nechtěla jsem aby se mi omlouval, nemohl za to.
  ,,Je tu tvůj dědeček, ale spí." oznámil mi. Dědeček? Co tu proboha dělá? A kde to jsem? Já nejsem doma?
  ,,Sofio, omlouvám se za to co se stalo. Nechtěl jsem aby ses to dozvěděla takhle, chtěl jsem to udělat v klidu." omlouval se mi a já se zatím snažila otevřít oči. Povedlo se mi to asi na desátý pokus a já začala pomalu rozeznávat obrysy kolem.
Pokoj byl temný, závěsy byly zatažené  a po mé pravé straně jsem viděla jeho tvář.
  ,,Williame."
Reakcí na jeho jméno byl jeho něžný úsměv, ovšem nebyl šťastný, ale plný starostí.
  ,,Sofio, bál jsem se..." nedořekl to a sklopil oči. Ještě pořád jsem si úplně nevybavovala co se stalo, ale podle vší  té bolesti, která mi fixovala tělo v jedné pozici, se muselo stát něco hrozného.
  ,,Co se stalo?" zeptala jsem se, on určitě věděl víc než já.
  ,,Chtěla jsem tě ochránit, ale našli nás. Srazili nás z Mackbatha a ty ses hodně zranila. Ovšem oni dopadli o mnoho hůře."
Jeho krásná tvář se zamračila. Oni? Kdo jsou oni?
  ,,Oni? A co Mackbath?" ptala jsem se, ale zároveň jsem se bála odpovědi. Vybavil se mi ten pád, ale také to, že jsem Mackbatha nikde neviděla.
  ,,O nich, ti řeknu až se uzdravíš, ale Mackbath..." odmlčel se a v jeho i mých očích se zaleskly slzy. Bylo to jasné...byl mrtvý. Ten nádherný kůň se zvláštníma očima. Bylo mi to tak líto.
  ,,Když mu podrazili nohy, srazil si vaz...bylo to rychlé." šeptal William a já k jeho tváři pomalu zvedla pravou ruku. Šel mi naproti a sám mi svůj obličej položil do dlaně. Bylo to sice trochu nepohodlné, měla jsem nepřirozeně vytočenou ruku, ale chtěla jsem to udělat a levou ruku jsem použít nemohla.
  ,,Je mi to líto." řekla jsem a William pokýval hlavou.
  ,,Měla bys odpočívat." řekl a podíval se mi do očí. Nechtěla jsem znovu zavřít oči, ale měl pravdu. Celé tělo mě bolelo. Spánek by mi měl pomoci.
  ,,Neodcházej, prosím." zaprosila jsem, William se usmál a podložil si hlavu rukou.
Bez toho abych se ho zeptala na svolení, jsem se k němu přisunula co nejblíž to šlo, a ještě než jsem usnula, jsem cítila jak mě políbil na čelo.
  ,,Vidíš co se stane když se od mého syna nebudeš držet dál?!" zakřičel na mě rozzuřený ženský hlas a já se prudce otočila. Za mnou stála znovu ta stejná žena jako v prvním snu. Byl to vůbec sen?
  ,,Nebudu se řídit tím...počkat! Váš syn?!"
Opravdu řekla, že je to její syn? Tohle je Williamova matka?
  ,,Ano, je to můj syn, můj hloupý syn, který jako jediný bojuje proti tomu čím je. A ty jsi prý jeho lék! Jak směšné!"
Její hlas byl tak nepříjemně vysoký. Skoro kvílela jako opravdový duch. A nebyla snad duch? Ona přeci musí být duch! Vždyť je mrtvá.
  ,,Vy máte být mrtvá." konstatovala jsem a ta žena se zasmála.
  ,,Ó ano, já jsem mrtvá a doufám, že ty budeš co nevidět také."
S těmi slovy se ke mně přiblížila a obcházela mě jako muzejní exponát. Moc dobře jsem si pamatovala, o co se pokusila minule, a pozorně jsem jí sledovala.
  ,,Proč bych měla zemřít?" zeptala jsem se. V tu dobu mi znovu stála tváří v tvář.
  ,,Protože oni tě najdou." odpověděl mi jiný hlas a za Williamovou matkou se objevil muž. Byl oblečený jako šlechtic, v černém saku a bílé vázance s takovými těmi volánky na hrudi. Měl černé, po ramena dlouhé vlasy a v jeho tváři bylo poznat to, jak úlisný a zákeřný člověk to je.
Oba se na mě povýšeně usmívali, jako kdybych byla odpad...nebo hmyz.
  ,,Jsem Oskar."
V tu chvíli mi po zádech přeběhl mráz. Oskar? To ne. To přeci není možné! Toho přeci William zabil a Oskar zabil jejich matku!
Myšlenky mi hlavou proudily neuvěřitelnou rychlostí a já si začala uvědomovat svůj strach, který oni nepochybně viděli taky, protože se o to víc usmáli, když jsem od nich o pár kroků ustoupila.
  ,,Snad se nás nebojíš." zeptal se Oskar a během sekundy byl za mými zády. Chytl mě bolestivě za ramena a hlavu mi položil ke krku. Ztuhla jsem.
  ,,Jistě, že se nás bojí. Copak to nevidíš?" smála se ta žena a pohodila rukou směrem ke mně.
  ,,Pozdravuj mého bratra." zašeptal mi Oskar a pak jsem ucítila šílenou bolest na levé straně krku. Kousl mě.

♡♡♡
Já jsem úplně zapomněla že včera byli Velikonoce:D proto jsem nestihla zveřejnit kapitolu. Ale šla jsem do sebe a napsala jsem asi 5 kapitol od příběhu Raziela :D
Na papir :D
To jsem vám pomohla co?
:D
Další kapitolu čekejte zase v pondělí a možná dřív:D uvidím:D
Beatrisie Rosseau
♡♡♡