Čokoládový ráj❌

9.Kapitola

Sofia Gayle
Už když jsem se k tomu domu blížila zmocňoval se mě strach přesně jako tehdy, když jsme se sem jako desetiletí chodili bát a na půdě jsme si vyprávěli strašidelné historky. Marně jsem se snažila najít v paměti nějakou vzpomínku která by mi odkryla nějaký bližší pohled na ten dům. Nic. Prostě jsem si vůbec nemohla vzpomenout jak to uvnitř vypadá. Pokrčila jsem rameny a ušla jsem těch posledních pár kroků k domu.
,,Příliš velký dům pro jednoho člověka." zamumlala jsem a prošla jsem železnou bránou do zahrady. K domu vedla úzká cesta z kamínků, kterou lemovaly keře, stromky a okrasné květiny. Jen málo z nich jsem dokázala pojmenovat, ale byla jsem si jistá, že u schodů na verandu byly keře růží. Ty bych poznala všude.
Zajímalo by mě pro koho byly ty růže od pana Jamese.
Ať už jsem se bála jak jsem chtěla, byl čas postavit se panu tajemnému tváří v tvář.
Vystoupala jsem po schodech na malou dřevěnou verandu a až příliš jsem se snažila aby prkna, pod mýma nohama, nezavrzala. Naposledy jsem si prsty upravila vlasy, nadechla jsem se a zazvonila jsem na maličký knoflík v ozdobné tabulce. Ozvalo se zvonění, které připomínalo zvonění nějakého obrovského zvonu na věži kostela, a...a ticho. Napínala jsem uši abych uslyšela kroky, ale nic jsem nezaslechla. Byla jsem si jistá, že schody v domě vrzaly a kdyby ne, jistě bych slyšela alespoň dupání, ale uvnitř bylo mrtvolné ticho.
,,Vždyť jsem přeci viděla, že se tam svítí." řekla jsem sama sobě, jako bych se snad potřebovala přesvědčovat a znovu jsem zazvonila.
Opět se ozval ten děsivý zvon, ale ani tentokrát jsem neslyšela nic jiného. Že bych se třeba přeslechla?
Vím, že to rozhodně nebylo slušné, ale musel být přeci doma, sám mi psal abych přišla, a tak jsem se naklonila ke dveřím. Voněli po novém nátěru a dřevě, určitě je vyměnil. Přitiskla jsem ucho na jednu vybouleninu ornamentu a zaposlouchala jsem se.
Soustředila jsem se tak moc, abych zaslechla jakýkoliv zvuk, že když se dveře nečekaně otevřely, vykřikla jsem a vpadla jsem do tvrdé náruče.
,,Ach bože, já...já se moc omlouvám." omlouvala jsem se a přitom jsem se snažila najít svou ztracenou rovnováhu.
,,Poslouchat za dveřmi se nesluší." promluvil ten muž, kterému jsem padla do náruče jako zralá hruška, a já ztuhla. Ten hlas, ten nebesky pěkný hlas už jsem slyšela. Polkla jsem a podívala jsem se na muže který mě ještě pořád držel v náruči. Bylo to skoro jako ve zpomaleném filmu, srdce mi bušilo v uších, zatímco moje oči pomalu stoupaly přes černou košili, kterou měl u krku rozepnutou až po medailon ve tvaru kříže. Polkla jsem znovu když jsem se dostala k jeho tváři. Tedy spíš jeho bradě a rtům, výš jsem se ze strachu nedostala. Neusmíval se úplně, ale jeho výraz nebyl ani naštvaný. I tak jsem věděla, že jeho poznámka o poslouchání za dveřmi nebyla myšlena přímo jako pokárání.
,,Já..." dostala jsem ze sebe, ale v tu chvíli se jeho plné rty usmály a já ztratila niť toho co jsem vlastně chtěla říct, jen jsem znovu bezmocně polkla a podívala jsem se mu do šedých očí.
,,Já..." zkusila jsem znovu, ale ani tentokrát jsem nebyla schopna pokračovat. Moje rozumná stránka, kterou tenhle muž neokouzlil na mě řvala ~Ty káčo blbá, tak řekni už něco!~ ale to všechno ostatní dělalo jen ~ach~ a nebylo schopné slova.
Vypadal jako mramorová socha temného anděla. Černé delší vlasy měl vzadu svázané, ale kratší vlasy vpředu mu v uzlu nedržely a tak je měl spadané kolem obličeje s ostrými rysy a téma krásnýma očima.
,,Jste Sofia Gayle, že?" promluvil a já na něj dál zírala. Uběhlo pár vteřin, než jsem si uvědomila, že to byla otázka.
,,Ehm, ano, já...omlouvám se, ale zvonila jsem a nikdo se neozíval. Omlouvám se, že...jsem poslouchala a pak na vás tak spadla...já se opravdu omlouvám." sypala jsem ze sebe slova a on se jen usmíval. Já jsem byla hrdá, že jsem ze sebe dokázala dostat alespoň nějaká slova a jemu to přišlo určitě moc vtipné.
,,Nic se nestalo, neomlouvejte se. Měl jsem nahoře nějakou...práci." odpověděl mi a zavřel za mnou dveře. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně přímo uvnitř Strašidelného domu a rozhlédla jsem se kolem.
Hned u dveří byly dvě černé stojací lampy, po mé levé straně byl věšák na kabáty a úzké černé dveře. Naproti nám bylo to schodiště, které jsem myslela, že vrže. Vedlo do druhého patra a bylo lehce zahnuté.
,,Nedáte si čaj?" přerušil mé zkoumání ten muž, který byl nepochybně William, a rukou mi ukázal na klenutý průchod po mé pravé straně. Všechno tu bylo v tak tmavých barvách, od černé po purpurovou, hnědou a další.
,,Vlastně...ráda." usmála jsem se, ráda bych toho člověka poznala. Jestli je to upír, jistě to poznám.
,,Tak tudy." usmál se i on a vedl mě před sebou.

♡♡♡
Tak tady je další kapitola a ano! Konečně se setkáváme s Williamem:)
Další díl čekejte ve středu 1.3.2017
Beatrisie Rosseau
♡♡♡