Narnie

1.

Netuším, jak mám napsat takové to malé ,,věnováno" sem nahoru, každopádně věnováno majduskapopuska, protože tenhle příběh je náš společný a z poloviny patří jí. A díky, moje drahocenná parabatai, že se mnou přežíváš. Tvoje Ann.

,,Kam jdete?" zeptala se Ema.
,,Do Narnie," protočila jsem oči a zavřela batoh.

Ve skutečnosti jsme chtěly jít přespat na tajňačku někam do lesa a holky nechat doma. Od mamky jsme to měly dovolené, spacák jsem mojí bestovní kamarádce už od školky půjčila, teď jenom vyřešit, kdy nenápadně zdrhnout, když nás ty dvě malé fúrie pořád otravovaly.

,,Kecáš," prohlásila Jojo a otevřela bílou skříň, která v mém pokoji zabírala dobrý metr a půl čtvereční.
,,A nekecá, ty kecáš," prohlásila Majda a oba naše batohy hodila do otevřené skříně.
,,Fakt?" zeptala se pro změnu moje sestra. Už zase se cpala bonbóny kdo ví odkud a očividně byla úplně mimo.
,,Ne, kecaj, obě dvě," řekla znova Jojo, ,,koukni, za tím oblečením je zeď. Takže kecaj, jako vždycky. Jdete s náma hrát schovku?"

V tomto okamžiku bych měla dodat, že moje drahá parabatai se vždy kdy chytne toho nejhoršího možného nápadu, jako by si její rozhodovací centrum vždycky řeklo: ,,To bude špatný. Super! Jdu do toho!", takže jsem si při jejím nadšeném ,,Jasně!" jenom zarazila ruce hlouběji do kapes a protočila oči.

Pak se strhla hádka o to, kdo piká, respektive kdo nepiká. Prohrála Ema a když už to vypadalo, že moje drahocenná sestřička bude plakat, ujmula se tohoto neblahého úkolu druhý nejmladší člen naší party.

,,Jedna, dva, tři, čtyři,... " počítala Jojo na chodbě.

Ema se jako vždy běžela schovat, do prádelního koše, protože se tam jako jediná z nás vešla a náležitě si tohle privilegium užívala.
My jsme neomylně zapadly ke mně do pokojíku.
,,Kam teď? " nadhodila jsem.
,,Do skříně!" zavelela Majda. Obě jsme se narvaly do malého prostoru a zavřely dveře. Zahrabaly jsme se kus pod oblečení, blíž k zadní stěně skříně.

Asi za dvě minuty jsme slyšely zvuk otevírajících se dveří.
,,Kde by tak asi mohly být? Pod knihovnou ne, na stole ne..." vyjmenovávala Jojo.

Jedna z našich oblíbených taktik při schovce totiž bylo snažit se ostatní rozesmát a potom je najít podle smíchu. U nás s Majdou to fungovalo, ale holky byly tak minimálně vtipné, že tuhle taktiku používat prostě neuměly. Zato jsem měla problém nevybuchnout smíchy, když jsem viděla Majdinu parodii na ustrašený výraz. Chvíli na to bylo zase slyšet vzteklé bouchnutí dveřmi, jak Majdina sestřička odcházela.

,,Kámo, oni nás tady nenajdou, " zakňourala Majda.
,,Pohoda," řekla jsem, vytáhla jsem mobil a sluchátka a zapnula aplikaci na přehrávání filmů, ,,Age of Ultron?"
,,Okay," přikývla.

∆∆∆

Byly jsme v té části, kdy se Iron Man s War Machinem na večírku snaží zvednout kladivo, když jsem zaslechla zvuk otevírání dveří.

,,Určitě běžely sem," slyšela jsem Emu. Hanba jí, pomyslela jsem si, vlastní sestru zradila...
,,Ale tady už jsem hledala." Malé oddechnutí mezi tímhle a tím, co následovalo: ,,A hledala jsi v tý Narni-něco skříni?"

Majdě se asi v tu chvíli zastavilo srdce, zatímco já jsem asi dostala srdeční záchvat. A křeč do nohy.
,,Rychle, hrabej, hrabej, " křičela jsem šeptem na Majdu a snažila se dostat pod vrstvu tašek a jiných věcí, co jsem tam za poslední měsíce naházela.

Už jsem slyšela kroky po mém modrém koberci a otevírání dveří od skříně, tak jsem aspoň v panice sebe a Majdu přimáčkla co nejvíc dozadu.
To, že je něco špatně, mi došlo, až když jsme vypadly po hlavě do oslepujícího světla.