17 × Mozek v plamemech

166 5 0
                                    

Nebylo dne, kdy nevzpomínal a nelitoval. Netušil, kolik času uběhlo.
Bylo to jako celá věčnost poháněná strachem a zoufalstvím v jeho hlavě. Nikdo na něj od té doby nepromluvil, každý z jeho pokrevníků jej nechal aby za rozbřesku osamotě odešel do hlubokého hvozdu a vrátil se od jejího hrobu až za soumraku. Někteří mu stále věřili avšak další, naplnění ješitností a zlobou, ním jakožto vůdcem a i jako jejich druhem opovrhovali. A ačkoliv jim sněhem a ledem pokryté lovecké pláně přinesli po mnoha dnech hladomoru alespoň nějakou kořist, on stále hladověl. Táborem smečky se nesli ostrá slova a pochybnosti o jeho vládě. Vlci byly ztraceni a on též. A o co víc, jejich hrdost polevila a oni to každým mrazivým dnem pociťovali víc a víc.

A i dnes, v další rovněž chladný a bezvýznamný den, se zlomený Alfa vybral k místu jejího spočinutí. Cesta to nebyla rychlá, nýbrž pomalá. Sněhové vločky padající z nebe se mu zakusovali do hnědého kožichu a studený horský vichr se mu opíral do zad. Nebylo mu to nepříjemné, jistým způsobem se cítil pod jakousi ochranou a pocitem že ještě pořád na tomto chladném místě není sám. Nebyl jako on, beze špetky lásky a citů. Nebyl jako Eifriel.
Nebyl jako správný Alfa...

V mlze, která mu dovolila pohlédnout pouze na několika vlčích délek, se začala zjevovat mítina. Slabé sluneční paprsky které propouštěli husté koruny majestátních stromů dopadali na sníh a nutili tak malé kristalky ukryté v něm rozzařovat část mítiny.
Byla to nádhera avšak nevhodná pro tohle místo.

Opatrně na ní vkročil, jakoby před ním stála jakási pomyslná hranice kterou mohl uzřít pouze on. Očima přecházel celou mítinu posetou jeleními parohy různých tvarů a velikostí přičemž každý z nich značil jednoho vlka který zde již navěky našel klid.
Snažil se nezastavovat avšak pohled na dva velké parohy zasazeny do země těsně vedle sebe si neodpustil.
Jeho rodina. Kdysi Matka a otec které tak miloval a byl pro ně schopen položit i život. Avšak osud rozhodl jinak a poslal je ke Předkům namísto něj. Kdysi si jejich nevládná těla nedokázal představit, teď je měl ale jasně před očima.

Prudce potlačil emoce které se v něm každým úderem srdce bouřily víc a víc dal své běhy opět do pohybu. A tak stanul až na okraji samotné mítiny. Vlků zde bylo pohřbeno pouze několik a on ulehl k jednomu z nich. Parohy, jenž na hrobu vlčice spočívali, byly poměrně velké, ještě nepoznačené časem a obklopeny jehličím které podle dávných zvyků sloužilo jako posmrtný dar a znak, že i po smrti onoho vlka za ním budou jeho druhové truchlit.

Hodnou chvíli špicoval uši a pouze naslouchal. Avšak ticho, které se celým lesem neslo mu dodávalo jistotu že nebude nikým rušen a tak spokojeně položil svou mohutnou hlavu na přední tlapky a zabloudil, přesně tak jako každý všedný den, do svých myšlenek.

Musel jsi to priznať. Měnil se.
Ze dne na den si víc připadal jako zbloudilá duše než-li jako vlčí bytost.
Bloudil, protože hledal. Nutně ho potřeboval najít, jelikož si byl vědom že bez něj nikdy nedosáhne klidu. Potřeboval osvobození.
A ačkoliv si byl vědom, že pokud ho za několika cest Ohnivého vlka najde bude již pozdě vrátit se zpět, bylo mu to jedno.
Nenáviděl se za to jaký byl, za to co se z něj stalo. Vrah, podvodník, krvezrádce a šílenec. Jeho druhové ho nenáviděli a báli se ho, a on jim to nevyčítal. Možná stačilo jen vyčkat a nějaký z nich by to ukončil za něj a-

,,Prišla jsem si promluvit, Shayi."

Shay sebou rozrušeně trhl a zmerčil před sebou jako uhel černou a pokaždé do morku kostí svéhlavou vlčici. Hodnou chvíli na sebe hleděli. Zelená a jantarová, barvy jejich očí, se do sebe mísily a vpíjeli se do mysle každému z nich. Byl to moment kdy vlčice věděla že stále o svého bývalého nejlepšího přítele nepřišla, on to tak ale necítil.

Enigma: Válka slunovratu Where stories live. Discover now