The Fall of Starclan /CZ/ (Pozastaveno)

8.🐾

Po chvilce přemlouvání a přesvědčování, že vše bude v pořádku, na to přeci jen kývli. Plán byl jednoznačný. Já, Stříbřák a mí sourozenci, kteří jsou pro každé dobrodružství, se den po prvním podzimním úplňku během večera vyplížíme z tábora. Rozhodně to nebude lehké, protože tábor bude hlídat večerní hlídka. Naneštěstí Trnka s Mrázkem slíbili, že nás budou krýt. Upřímně jsem nečekal, že se Trnka nabídne jako pomoc, když prohlásila že to je naprosto šílené a že pokud nás chytí bude z toho velký malér. Ale za ten zážitek to stálo.

Nastal večer a měsíc v úplňku zahalil mýtinu, jež byla středem tábora, oslnivým světlem. Členové tábora se pomalu shromažďovali, aby mohli vyrazit k Měsíční tůňce. Seděl jsem před učednickým doupětem a pozoroval pomalu se utvářející skupinku koček, s Orlím v čele. Už jsem necítil vztek nebo smutek, že nemůžu jít s nim na toto magické setkání. Jdeme na vlastní akci a to hned zítra večer. Vstal jsem a vešel k ostatním učedníkům. ,,Stejně si myslím, že jste se zbláznili" promluvila Trnka směrem k Stříbřákovi. ,,A ty jsi zase srab" uchechtl se a z jejích slov si hlavu nedělal. ,,Dobře, ale až vás chytí a tak jediné co vám řeknu, až se stanu válečnicí dřív než vy bude: Já vám to říkala" odpověděla a zašklebila se mu do tváře. Zasmál jsem se a přisedl si k nim. Stále jsem musel myslet na zítřek. Co všechno se stane, co všechno zažijeme.

~Dalšího večera, večera výpravy~
Nervózně jsem v učednickém pelíšku přecházel sem a tam. Už mi to nepřišlo, jako tak moc dobrý nápad. Čekali jsme na mou sestru Kožešinku, než se vrátí z večerní hlídky. ,,Sedni si, za chvíli tu bude" zamňoukal na mě Spadlík. Posadil jsem se. Byl jsem silně nervózní. Snažil jsem se věřit, že se nám výprava podaří, ale šlo to snad? Zvenku se ozvaly hlasy: ,,A jdi si lehnout, ať jsi na zítřek vyspaná" tenhle hlas patřil jejímu učiteli, Veverčákovi. ,,Jasně!" zazněla odpověď a ve dveřích se objevila silueta kočky menšího vzrůstu. Vešla a střihla drobnými oušky. ,,Kdy vyrazíme? " optala se a sedla si k naší malé skupince. ,,Co nejdříve" promluvil za nás za všechny Spadlík.
Měl pravdu, po necelých pěti minutách, aby to nebylo moc nápadné, jsme se zvedli a mohli vyrazit. Opatrně jsme se vyplížili z pelíšku a podél houštinové bariéry, kde se tvořil dokonalý stín aby nás mohl schovat pod svůj závoj, jsme putovali k tunýlku ven. Těsně před východem z tábora jsem zmrzl na místě. Koutkem oka jsem zaregistroval pohled jedné z koček. Sice se dívala našim směrem, ale díky dokonalé tmě, a vzdálenosti od nás, si nás nevšimla. Vyplížili jsme se u tábora a oddechli si. Les byl celý temný a spolu se šuměním listí, a sem tam nějakým pohybem nočních tvorů, to tvořilo děsivý nádech. Na čistě jasné obloze zářil již měsíc na ústupu. Vyrazili jsme směrem k tůňce. Prodírali jsme se křovím. Ouška jsem měl nastražená a snažil se uklidnit své rychle bušící srdce. Opravdu mi to už nepřipadalo jako dobrý nápad. Třeba měla Trnka pravdu...  Pomyslel jsem si a se svěšenou hlavou jsem pokračoval dál za ostatními. Po době, která mi připadala snad jako věčnost, jelikož jsem byl donucen se utápět ve svých myšlenkách, jsme se ocitli před vchodem k Měsíční tůňce. Jeden za druhým jsme začali pomalu vcházet. Nezměnilo se to tu. Vzduch byl stále stejně zatuchlý a všude poletoval prach, který mě donutil potichu kýchnout. Těšil jsem se, až z tohohle tunelu zase vypadnu.

Po chvilce se vepředu ozvalo zavrnění plné obdivu. Protáhl jsem se tunelem ven. Před námi se nacházelo ono jezírko od jehož vodní hladiny se odrážely měsíční paprsky, prostupující skrze díru v klenbě jeskyně. Každý jsme se rozešli do jiné strany. Já jsem se vydal k jezírku. Bylo křišťálově průzračné, až na samotném dně byly vidět drobné kamínky, schované v polštáři z písku. Kdo by kdy řekl, že toto bude první místo, kde se poprvé někdo setká se smrtí. Zahleděl jsem do hladiny. Hlavou mi proletovaly různé myšlenky. Po chvilce, jako bych přestal vnímat. Zvuky a hlasy kolem mě, se zdály být vzdálenější a pomalu utichly. Přímo před mými zraky se v odrazu vody začala tvořit i jiná kočka, kromě mě. Byla naprosto odlišná. Srst měla čistě bílou, zatímco já ji měl oproti ní tmavě hnědou. Překvapeně jsem zamrkal a ohlédl se, zda za mnou skutečně někdo nestojí. Nikdo... Nikdo tam nebyl...  Pohled jsem vrátil zpět na hladinu jezírka. Stále tam byla a hleděla mi do očí. Rozhlédl jsem se po ostatních, jenomže ti se věnovali svým činnostem. Nevím co mě to v tu chvíli napadlo, ale sklonil jsem se k hladině tůňky a svěžil v ní svůj čumáček. V tu chvíli mnou projel až nepopsatelný pocit. Nával energie jež se mi proléval celým tělem a stahoval ho do úmorných křečí, ale zároveň zvláštní pocit klidu a bezpečí. Zrak se mi začal zamlžovat, až jsem neviděl nic, krom černo černé tmy. Lehce jsem zpanikařil. Je toto trest Hvězdného klanu za všechno co se v posledních minutách stalo? Zničehonic se ve tmě objevilo světlo.  Přivřel jsem oči, jelikož mě kompletně oslepovalo ale i přesto, jsem si všiml postavy která se tam objevila. Světlo pominulo a já onu postavu kompletně rozlišil. Přede mnou stála bílá kočka s černou tlapou. Srst ji zářila a matně připomínala sluneční paprsky, které si v jasných dnech pohrávájí na vodní hladině. ,,Zdravím tě Jestřábku" promluvila kočka zvučným hlasem. Lehce jsem stáhl uši. Co se to děje? Jsem snad v Hvězdném klanu? Jsem mrtev? Sním? Ptal jsem se sám sebe a snažil se přijít na jasnou odpověď, které bych sám uvěřil. ,,Neměj strach. Asi bych se ti měla představit, že?" lehce se zasmála. ,,Mé  jméno je Jiskřivá tlapa a jsem kočka hvězdného klanu" Překvapeně jsem zastřihal ouškama. Jiskřivá tlapa? Ta Jiskřivá tlapa z vyprávění mé maminky? Dál jsem na ni nevěřícně hleděl. ,,Ráda bych ti odpověděla na všechny tvé otázky, avšak není čas." dodala a ohlédla se, jako kdyby měla podezření, že nás někdo z povzdálí sleduje. ,,Ještě se setkáme, na bezpečnějším místě, ale do té chvíle. Dávej pozor na stíny, nejsou tak klidné jak vypadají. Oni přijdou..." promluvila rychle s lehkým náznakem strachu a začala se znovu rozplývat do drobných střípků. Chtěl jsem na ni zavolat, ale hrdlo jsem měl stažené a jediné na co jsem se zmohl, bylo zírat před sebe. Zrak se mi začal opět zamlžovat a já pocítil jak mé tlapky polevují, až mě sotva drží.  Upadl jsem do temnoty a nic jsem s tím nezmohl...

Po dlouhé době zase u tohohle příběhu, že? No nebojte, nekončím. Tohle chci na sto procent dopsat! :D
Jednoduše, co si budem, měla jsem chvíli nechuť pokračovat v tomto příběhu, ale zase se mi ta chuť začíná vracet, a taky jsem přes léto pracovala na svém druhém příběhu, což je vlčí smečka (kdyžtak se mrkněte :3). No nic, zas u další kapitolky a hodně štěstí ve škole!