Na základní škole mi často lidi říkali, že od doby mé diagnostiky v osmé třídě se chovám ještě víc autisticky, jelikož chci pozornost a zvýšenou péči. Jednoduše řečeno - že toho zneužívám. Já si to ale nemyslím.
Naopak. Kdybych se zachovala jako svině (promiň, Radovane), tak jsem si u přijímaček vydupala čas navíc a úlevu z tělocviku k tomu. Nic z toho jsem neudělala. Úlevu z tělocviku jsem sice chtěla, ale jen jako tiché přihlédnutí k mým pohybovým a koordinačním nedostatkům. Nikoli, že to budu flákat a sedět na střídačce vedle nemocných a celoročně uvolněných žáků. To bych se hanbou propadla! Jelikož když tyto věci jakž takž zvládám, mám nohy, ruce, a umím je ovládat, tak proč bych měla sedět, a jen se posměšně dívat, jak z mých spolužaček tečou čůrky potu námahou, zatímco běhají tisícovku? Možná se pak svalím do umělé trávy, a bude mi blbě, ale budu mít alespoň dobrý pocit z toho, že jsem se snažila.
A co mé „autističtější" chování? Možná je to pravda, že se více projevuji, že jsem více sama sebou, že více dávám najevo své názory a pocity. A proč to dělám? Diagnostika mi přinesla pocit velké úlevy. Přinesla mi vědomí toho, že nejsem vadná, že moje pocity jsou opravdu relevantní, že je možné, že místo školních lásek mám ty své podivné vědecké zájmy a že je to tak naprosto oukej a v pořádku. A taky tam bylo vědomí toho, že za mnou stojí armáda mých přátel, kteří mají zase své odlišnosti, a na které já nedám dopustit! Děkuji vám!
आप पढ़ रहे हैं
Radosti A Strasti Neurodivergentů
बेतरतीबNeurodivergent - Jedinec, kterému se mozek vyvinul malinko jinak než většině lidem - tzv. neurotypikům. Pod neurodivergentní lidi spadají například autisté. Touto "knihou" bych vám chtěla ukázat, jak si my autisté a obecně neurodivergenti žijeme :)...
