Pobočnice krále pod Horou

12. Jako ereborští havrani

Balin raději odvrátil obličej, aby tak neuměle skryl překvapení znovu očividné. Thorin samozřejmě zamýšlel vyčkávat tak dlouho, dokud Odette sama nepřijde s hlavou skloněnou, dokud sama nepožádá o prominutí neuvážených slov, jak by se podobalo králi a vlastně i jemu. Představoval si, kterak by jí potom velkoryse prominul a ona, zajisté, by mu vděkem padla k nohám. Ano, tak by jistě stálo v knize, pokud by podobnou někdo psal, nicméně skutečnost se jevila být značně odlišná. Ještěrka nepřišla po mnoho dní a Thorin pochyboval, že tak v nejbližší době učiní. Ovšem nastal čas vyřešit tuto zapeklitou záležitost a vůbec ne proto, že Dáin s Dwalinem kudy chodili, tudy trousili obvyklé, stupidní připomínky o své nedávné pravdě. Kdepak, on sám nesmírně toužil Odette znovu uvidět. Tak moc, až překonal i obavu, že po všem, co se přihodilo, v její půvabné tváři shledá leda nenávist. Koutkem oka zabloudil k místu, kde nedávno stála zděšená. Jako by ji tam viděl, každý den. A litoval, každý den.

„Paní Odette se nenachází v Hoře," namítl ovšem starý muž, stále opatrně.

„Jak to, že se nenachází v Hoře?! Kde tedy je?!" rozčílil se král, přestože Balin jistě za nic nemohl. „Opustila snad Erebor?" Thorin od samých konců prstů cítil, že právě nyní panikaří jako malý kluk. Odette opustila Erebor! A kvůli čemu? Kvůli němu! Vždyť to on na ni křičel jako smyslů zbavený. To on ji chtěl... U Mahala! Nikdy dříve nevztáhl ruku na ženu. Jenže na mnohých mu jen pramálo záleželo, zvlášť na těch, kterým platil. Někdy si ani nepamatoval jejich jména, natož aby se zajímal, co vlastně nosí v hlavách. Stačilo, že tělo zahřály a z lože odehnaly samotu. Šlo o obchod, nikoli o cit, a obchod byl jednoduchý, jednodušší. Ale Odette, malá, drzá tmavovláska, ta mu jednoduchých řešení nedopřávala.

Kdyby byla mužem, říkal si, ne poprvé, při by vyřešili mečem. Muž by prostě skončil v rukou felčara či správce krypty, anebo by v nich skončil Thorin sám. Budiž. Vždyť i to se zdálo lepší, nežli ve dne v noci dumat nad způsobem, jak s dostatečnou hrdostí promluvit k té, na jejímž mínění mu naopak záleželo velmi.

„Ne, Thorine, neopustila Erebor," odpověděl Balin tónem skoro otcovským. V tu ránu králi ze srdce spadl kámen velikosti koňské hlavy, ale jenom proto, aby jej vzápětí nahradil další. „Jen si vyjela na projížďku. Strážní ji viděli, jak míří na jih podél řeky."

„Sama?!" Ke králově panice se přidala ještě úzkost. „Copak neví, že jsem to zakázal? Copak neví, že je to nebezpečné?!"

„Prý si nedala říct," zdvihl dlaně starý trpaslík, „ale paní Odette není hloupá ani lehkovážná. Dozajista se vydala jen kousek, na dohled, aby kobyle nohy protáhla. Určitě nebude zbytečně riskovat a nepustí se dál, než na pláně před Horou. Je slunečný den, Výsosti, a navíc, Dáinův oddíl pečlivě prohledal přilehlou oblast. Dosud nebyly nalezeny žádné stopy po čemkoli, jež by mohlo býti nebezpečné, byť jen zdánlivě. Ty muže vedl Lothór, určitě víte, ten horlivý mladík. Navíc má podrobné plány k dispozici, jistě nevynechal ani jednu jeskyni."

„Ty říkáš horlivý," ucedil Thorin, který se tedy rozhodně neuklidnil, „já pravím slizký jako elfské lejno je tento Dáinův patolízal."

Balin se zatvářil vědoucně, ale nepřestal vojáka hájit. On byl totiž schopen hájit každého. „To máte těžké, Výsosti. Lothór je levobočkem železnohorského senešala Lorna. Otec jej uznal teprve nedávno, až když mu konečně došlo, že legitimní potomky už ve svém věku nezplodí. Inu, chlapec se pochopitelně hodlá ukázat, stoupnout v očích svého pána Dáina, do jehož služeb se tím pádem dostal. Tak je trochu pochlebovačný, pravda."