Unproblematic Boy

Část 26.

"Fajn, co si dáš?" zasmál se jeho zvonivým smíchem, když jsme vešli do jeho oblíbeného bistra.

"Mají tu nějaké saláty?"

"Ne."

Následoval můj povzdech. Liam mě poslal, ať si sednu k nějakému stolu, že hned příjde. Já si tedy sedl a čekal na něj. Tedy do doby, než si ke mně nepřisedl nějaký muž.

"Dobrý den." zasmál se. Do očí jsem mu neviděl, zavázel mu tam klobouk.

"Zdravím. Můžu vám nějak pomoct?" usmál jsem se, i když to neviděl.

"Ano." kývl.

"A jak?" zeptal jsem se, když dlouho nepokračoval.

"Pojďte se mnou, hned vám to ukážu."

Abych pravdu řekl, ten muž mě znervózňoval. Byl zvláštní a nedůvěryhodný. Ve chvíli, kdy mi řekl, abych šel s ním, v mém mozku nastal poplach. Začal jsem se bát, že to možná není normální člověk v nesnazích.

"Vydržte chvíli, musím počkat na mého přítele." usmál jsem se.

"Přítele?" poprvé jsem se mu podíval do očí. Jeho tvář jsem nepoznával.

"Ano-" zasekl jsem se a došlo mi, jak to zní. "Ne, myslím tím kamaráda..." začal jsem se červenat.

"Blonďáčku? Kdo je to?" sedl si Liam vedle mě a obmotal ruku okolo mých ramen.

"Pán mě přišel požádat o pomoc, Liame. Chtěl jsem počkat na tebe, ať víš, kde jsem."

Víte, jak to musí vypadat? Liam na mě mluvil, jako na jeho přítele, a ne kamaráda. A já tomu cizinci vysvětlil, že jsme jen přátelé. Ale teď to vypadá nejen, že lžu, ale i že jsem gay! Liame, já tě uškrtím!

"Tak pojďme." usmál se na něj a všichni jsme vstali.

Pán došel k jeho autu a Liam začal spravovat motor. Tomu bych asi stejně nerozuměl, takže je jen dobře, že jsem na Liama počkal.

"Puso, podej mi šroubovák." houkl na mě.

Puso? Liame, co to měleš!? To je nechutná přezdívka! Proč si hraješ na mého přítele!? Nech toho prosím...

Popadl jsem onen šroubovák a donesl mu ho.

"Liame, přestaň..." zaúpěl jsem mu tiše do ucha. On se na mě zamyšleně podíval, a pak se podíval na toho chlapa.

"Víš, co znamená pedofil? Víš, kdo to je, Nialle? Přesně takový člověk." koukl zase na mě. "Ty jsi magnet na magory..." zasmál se. "Pojď jdeme, má to opravené." zavřel auto a vyšli jsme.

"Moc vám děkuji..." zabrblal a podíval se mi do očí. "Vy, mladíku, jste velmi rozkošný. Snad se ještě někdy potkáme. Nashledanou." usmál se a odjel.

"Bože fuj..." zabrblal jsem a Liam se zasmál, přičemž opět přehodil ruku přes mé rameno. V mé hlavě se zase začalo rojit množství myšlenek a otázek.

Co když jsem gay? Co když se mi líbí Liam? Nebo Harry? Jak to poznám? Je možné, že bych měl rád třeba Louise, nebo Zayna? Nebo Andyho? Je to všechno hloupé. Nemyslím si, že jsem gay. Vždyť přece to, že se mi líbí, jak mě někdo z kluků drží okolo ramen, nic neznamená, nebo ano? Já si myslím, že ne. Ale možná, že jo. Jak to mám zjistit?

Pohledem jsem sjel na Liamovy rty.

Líbilo by se mi, kdyby mě políbil? Já... Já nevím. Možná ano, ale možná si to jen namlouvám. Proč to vlastně pořád řeším? Je to k ničemu, když nejsem gay a vím to s jistotou.

"Nad čím zase přemýšlíš?" zasmál se.

"Ale nad ničím..." mávl jsem nad tím rukou.

"Pořád to samé?"

"Co když mají pravdu?" povzdechl jsem si.

"No tak bys byl gay. Svět by se nezbořil, nebo snad ano? Je to normální, Ni."

"Ne, jenže-" zasekl jsem se, a pak ze sebe vydal nelidský zvuk. Nasedli jsme do auta a v tichosti seděli.

"Můžu ti nějak pomoct?" vypadlo z něj ve chvíli, kdy jsem ho chtěl pobídnout, aby vyjel.

"Já nevím." povzdechl jsem si.

"Vím, jak se cítíš. Měl jsem to stejně. Kdybys chtěl, klidně tě políbím nebo tak." usmál se.

"Ne, to je dobrý... Harry mi stačil na to, abych začal pochybovat sám o sobě."

"Harry? Co udělal?" stáhl oči do tenčí linky. Vypadal, jako by chtěl vraždit.

"Políbil mě, ale já mu to vlastně dovolil." nasucho jsem polkl.

Na to už nic neřekl, jen otočil klíčem, šlápl na plyn a vyjeli jsme. Do půl hodiny jsme byli doma a Liam navrhl, abychom se dívali na film. Já souhlasil a posadil se na gauč.