Unproblematic Boy

Část 23.

"Vstáváme, Růženko!" někdo mi vletěl do pokoje. "Je sedm nula nula! Budíček a honem na trénink!" roztáhla Amy závěsy u okna.

"Co se děje!? Apokalipsa? Umírám? Jsem mrtvý!? Bože, mně je zle! Moje oči! Kde je tu záchod!?"

A takhle probíhalo mé ráno. Jak jsem předpokládal, měl jsem kocovinu. Nepamatoval jsem si, jak jsem se dostal domů, jak jsem se svlékl, a byl jsem rád, že vím, kdo jsem. V hlavě mi tepalo a točil se mi svět. Amy mě navedla na záchod a já se tam vydal, jak nejrychleji jsem dovedl. Strávil jsem tam okolo půl hodiny, a pak sešel dolů, kde mi teprve došlo, že mám koupelnu propojenou s pokojem.

"Ahoj, blonďáčku." usmál se na mě Liam a podal mi vodu.

"Je to doufám voda..." nedůvěřivě jsem si to prohlížel.

"Jo. A tu máš prášek." hodil po mně krabičku s léky. "Musí ti být hodně zle, když ses líbal s Harrym..." uchechtl se.

"Cože!?" vyjekl jsem, až mě bodlo v hlavě.

Já se líbal s Harrym? Kdy? Proč? Jak je možné, že si to nepamatuju!? Já ale nejsem gay! Já - cože!?

"On teda líbal tebe a ty ses jen smál jako idiot, ale stejně..." mrkl na mě. "Buď rád, že jsem byl s vámi a nenechal ho, aby tě ojel."

"Pro Boha..."

"Rychle do sebe hoď něco k jídlu a za chvíli ti začíná výcvik."

"Mně je zle..." složil jsem tvář do dlaní.

"Vypij tu vodu." rozkázal a já tak udělal.

"Bože..." snažil jsem se nevnímat bolest hlavy, ale moc mi to nešlo.

"Neskuč jak malá holka. Vem si bundu a jedem do klubu. Všichni už tam jsou. Vypadáš vážně hrozně..." zasmál se.

"Díky." poznamenal jsem pichlavě a vyšel schody. Na nějakou dobu jsem se zase zastavil u toalety, a následně opět běžel dolů, protože na mě oba řvali jako blázni.

"Sakra, Nialle, dělej!" vztekala se Amy.

"Neřvěte tak, prosím!" sténal jsem. Já už vážně nebudu nikdy pít.

"Nestěžuj si furt." prksla.

"Co ti zase je?" kroutil jsem nevěřícně hlavou.

"Nic, jen-" zasekla se.

"Co?"

"Jen se o tebe bojím..." zašeptala a šla za Liamem do auta.

"Jasně, protože já jsem tak důležitý..." zabrblal jsem a také nasedl.

Liam pustil rádio a vyjeli jsme. Neustále mi tepalo v hlavě a hukot motoru mi též moc nepomáhal, ale jak řekli, nesmím si pořád stěžovat.

Prosím, ať to brzy přejde...

"Fajn, Andy už tě čeká na zahradě, jako první tě naučí střílet - aspoň trochu, pro případ nouze, a pak půjdeš s Harrym posilovat." řekl mi plán a já se vydal na onu zahradu.

Cestou jsem ale zabloudil, a tak jsem se snažil vrátit zpět, jenže jsem neměl ponětí, kudy jsem se tam dostal. Napadlo mě, že bych mohl někomu zavolat - ale to bych si ovšem nesměl zapomenout někde mobil.

"Haló!?" zařval jsem zoufale, ale nic se neozvalo zpět. Za sebou jsem uslyšel kroky, a tak jsem se s ulevným výdechem otočil. V tu chvíli jsem se ale vydal na útěk.

Byl tam ten Rus. Měl na sobě opět tu nechutnou masku a jediné co řekl, bylo: "Baf."

Běžel jsem do schodů, a pak zase ze schodů, podlamovaly se mi kolena a nejhorší na tom všem bylo, že jsem ho stále slyšel za sebou.

Tedy, to nebylo to nejhorší. Úplně největší problém nastal, když jsem se dostal do slepé uličky. Schoval jsem se za kovové bedny a tiše čekal, jestli mě najde, nebo ne.

Jsem mrtvý. Jsem mrtvý. Jsem mrtvý.

"Ale notak, přece si nebudeme hrát na schovávanou..." zasmál se. Vydal se na opačnou stranu, já popadl nějakou kovou tyč a vší silou ho udeřil do hlavy. Když padal k zemi, jeho nůž, jenž měl v ruce, se mi zabodl do nohy a já bolestně zaskučel. Pro jistotu jsem mu svázal ruce za záda nějakým drátem, a až potom jsem si sedl a v klidu oddechoval.

Jak je možné, že se sem dostal? Přes všechny kamery a bezpečnostní systém... Jak mě tady vůbec našel? Nezdá se mi to jen? Měl jsem štěstí, že po mně nezačal střílet. Udělal to snad schválně? Chtěl se vyžívat v mém strachu? Nemohl mě ale zastřelit, když mě chtějí živého...

"Nialle!?" uslyšel jsem, jak ke mně někdo běží. Hlas jsem nepoznával, a tak jsem se postavil za roh místnosti, popadl tyč a čekal, než se osoba objeví u mě.

Kroky se blížily rychle, určitě běžel a já se napřáhl a... A minul jsem.

"Co to do prdele děláš!?" seřval mě Liam.