Jednou za život (Fremione)

4. kapitola - Je posedlá, to je jediné vysvětlení

Fred zmateně sledoval, jak se Hermioniny oči zalily slzami. Co má dělat? Vždyť ona brečí. Má jí obejmout? Ujistit ji, že všechno bude v pořádku? Zeptat se jí, co se stalo? Nebo brečí bolestí? Možná by měl najít George, ten by věděl, co dělat.
,,Ehm-" začal nejistě ,,Hermiono, jsi- jsi v pořádku?"
,,Jsem v pohodě." vydechla roztřeseně. Vypadala, jako by se jí právě zhroutil celý svět.
,,Hermiono," oslovil ji měkce, ,,všechno bude zase dobré, věř mi." Hermiona pohlédla do  Fredových modrých očí plných ujištění.  Jak si mohl být tak jistý? Jak tomu sám mohl věřit? Ona věděla, jak strašná válka bude a mohla s jistotou prohlásit, že to bude všechno, jen ne dobré.
,,Frede," váhavě začala, ,,kdybys měl možnost změnit minulost, udělal bys to?"
,,Hermiono, vždyť víš, že už to nejde, nejde zachránit Siriuse. Ten obraceč času je přeci rozbitý." hořce se pousmála. On si myslel, že je zničená kvůli Siriusově smrti...jak nesmírně se mýlil.

-----

,,Ah, slečna Grangerová." přivítal ji Brumbál, když vkročila do pracovny.
,,S lítostí vás musím informovat, že se mi pro vás nepodařilo získat obraceč času dřív, než byly všechny rozbity na Odboru záhad."
,,Vím, že se nemůžu vrátit zpátky, ale už mi na tom nezáleží. Když jsem se včera bavila s Fredem, něco jsem si uvědomila. Mám jedinečnou šanci přepsat minulost a to je přesně to, co udělám."
,,Výtečně." Vesele na ni zamrkal Brumbál. ,,Přál bych si tedy, abyste ke mně chodila na hodiny Nitrobrany. Nemůžeme si dovolit, aby se někdo, jako Lord Voldemort snadno dozvěděl všechny důležité informace o budoucnosti."
,,Mohli bychom začít až tento podzim? Ráda bych si v klidu užila letní prázdniny." Brumbálův úsměv povadl.
,,Slečno Grangerová," začal vážně, ale Hermiona udělala něco, co ještě nikdy neudělala - skočila profesorovy do řeči.
,,Zapomínáte pane profesore, že znám budoucnost. Věřte mi, o těchto prázdninách se nic zlého nestane." Brumbál přikývl.
,,Dobrá tedy, užívejte své dospívání." Znovu

-----

Když Hermiona dorazila na Nádraží Kings Cross její rodiče už tam čekali, spolu s většinou Řádu. Ti tam byli hlavně proto, aby vyděsili Dursleyovi a donutili je, aby se k Harrymu chovali slušně. Než ale došla k rodičům zahlédla Freda, jak spolu s Georgem prodává Krvácivé kokosky.
Úmyslně k němu zamířila. ,,Jdeš si taky pár koupit, Grangerová?" uchechtnul se Fred, ale ona jen zavrtěla hlavou.
,,Chtěla jsem ti jen popřát hezké léto, Frede." už otevíral ústa, aby jí také popřál, když ho přerušilo hlasité zvolání.
,,Hermiono!"
,,Jenom minutku!" křikla na rodiče a otočila se zpátky k Fredovi. ,,Víš, něco jsem si uvědomila."
,,A co to bylo?"
,,Že život je moc krátký na to, abychom se trápily maličkostmi. Připadá mi, že se moc zaměřujeme na drobné problémy a neužíváme si život teď a tady."
,,Whoa...kdo jsi, a co jsi udělala s Hermionou Grangerovou?" uchechtnul se Fred. ,,A jestli je tohle uvolněná Grangerová, mohla bys tu prosím zůstat?" Hermiona ho lehce plácla přes ruku.
,,Hermiono!" volali ji znovu rodiče.
,,Už musím jít." řekla mu a nečekaně ho objala, což ho zas a znovu vyvedlo z míry. Nijak mu nevadilo se s ní objímat, jenom to pro něj bylo nové. Nikdy dřív se takhle neobjímali a taky nikdy Hermionu nebral jinak, než Ronovu kamarádku.
,,Dávej na sebe pozor." šeptla ještě, než se ztratila v davu i se svojí rodinou.
,,Co to mělo znamenat?" otázal se ho George, který sledoval všechno, co se odehrálo.
,,Myslím, že Grangerovou posedl nějaký démon. Nějak často mě teď objímá."
,,Možná se jí líbíš a ona neví, co s tím má dělat."  Fred se nahlas rozesmál. Nemohl se jí líbit, to byla ta nejšílenější věc, jakou kdy slyšel.
,,Ona má ráda Rona," odvětil Fred. ,,I když ten pitomec s tím vůbec nic nedělá."
Po tomto rozhovoru se oba dva přemístili a nechali nádraží daleko za sebou.

-----

Práce pro řád byla něco, co Freda a George nesmírně bavilo. Když už byli dospělí a odešli ze školy, nikdo jim nemohl zabránit, aby se přidali k Řádu. Aktivně ale začali dostávat úkoly až od začátku prázdnin. George hlídkoval v Zobí ulici, zatímco Fredovi byl přidělen Essex. Vůbec mu to nevadilo. Aby řekl pravdu celkem ho to i bavilo a byl hlavně rád, že může konečně dělat něco užitečného proti Voldemortovi. I když by si dovedl představit lepší způsob jak trávit své večery, než sezením a hlídáním ulicí, stálo to za to.
Po pár hlídkách si vyhlédl jeden strom, který byl vysoký a vypadal pohodlně. Většinu času pak strávil ve větvích onoho stromu s hůlkou v ruce, připraven kdykoliv zaútočit.
Essex byla tichá, ale hezká část Anglie. Z hlídkovací pozice měl výhled do jejího domu, technicky vzato ji měl hlídat, to byl jeho úkol. Ale připadal si trochu jako šmírák, když ji každý večer pozoroval. Opravdu z ní nemohl spustit oči. Vypadala jako bohyně, když ji měsíční světlo osvětlovalo tvář. Jakto, že si nikdy nevšiml, jak je nádherná?

-----

Hermiona se opřela o parapet a pohlédla ven na Essexskou oblohu posetou milionem hvězd. Věděla, že by tu vůbec neměla být. Minule ji rodiče přesvědčili, aby s nimi jela na pár týdnů kempovat a až pak přijela do Doupěte, kde by strávila zbytek léta. Při pomyšlení na kempování se jí udělalo mdlo, vůbec netušila jak zvládne celý rok stanovat s Harrym a Ronem. Naštěstí měla ještě rok v Bradavicích, než se s tím bude muset vypořádat.
Momentálně byla spokojená, že mohla sedět v pokoji a pozorovat noční oblohu. Na jejím stole ležel kousek pergamenu - dopis, nad kterým váhala, zda ho odeslat nebo ne. Všechno o co v tom dopisu žádala by mohla zvládnout sama. Ale i přes to chtěla o pomoc poprosit Freda, chtěla se k němu dostat blíž. Ne proto, že se do něj zamilovala, nebo tak něco, ale proto, že ho neznala. Jejich rozhovory byli vždycky jenom slovní přestřelky a dohadování, nikdy nevěděla, jaký Fred doopravdy je.
A když smrt Freda ovlivnila tolik lidí, ne jenom Weasleyovi, musel být někým, koho stálo za to poznat. A to přesně měla v plánu. Protože tentokrát byla rozhodnutá zachránit jeho život.
Její myšlenky se stočily k Ronovi. Věděla, co tenhle rok přinese, ale nebyla si jistá, jestli to zvládne ustát. Ron ji často říkával, že byl rád, že chodil s Levandulí, hlavně proto, že si v té době uvědomil, jak moc mu na Hermioně záleželo.
Už jednou to pro ni bylo těžké, ale teď? Když už věděla, že Ron je její, jak mohla nečinně pozorovat tu protivnou holku brát si to, co jí nepatří. Z myšlenek ji vytrhla její mamka, která potichu vkročila k ní do pokoje
,,Zlatíčko?"

,,Ano, mami?"

,,Připadáš mi dost zamlklá, co ses vrátila ze školy." Došla až k Hermioně a usadila se vedle ní.
,,Jak ses měla celý rok ve škole?" zajímala se.
,,Docela fajn." odvětila Hermiona.
,,Povedly se ti všechny testy?" vyzvýdala dál.
,,No, výsledky NKÚ přijdou až za několik týdnů." povzdechla si Hermiona.
,,Jsem si jistá, že dopadnou výborně."
Devět 'V' a jenom jedno 'N'
,,Taky si myslím." Usmála se na ni. Mamka u ní zůstala ještě pár minut, než se odebrala zpátky dolů. Hermiona byla nesmírně vděčná za svoji rodinu a proto si pevně stála za svým rozhodnutím vymazat jim paměť.

Hned po válce se Ron s Hermionou vydali do Austrálie, aby našli její rodiče a zrušili ono paměťové kouzlo. Víceméně se jim všechny vzpomínky vrátily, jen občas zapomínali drobné detaily, například její oblíbenou barvu, nebo i datum narozenin. I tak si byla jistá, že dělá dobře a že je tak uchrání před skoro jistou smrtí.
Hermiona seděla před oknem ještě další hodinu, než konečně odeslala dopis a šla spát.